Je 16. srpen, 9:45, krásný, letní, sluncem zalitý, páteční den. Sedám do auta před domem, šťastná, spokojená, usměvavá, milovaná a milující mamina a těhulka.
Je 16. srpen, 12:00, krásný, letní, sluncem zalitý, páteční den. Sedám do auta před nemocnicí v Neratovicích, zlomená, uplakaná, se srdcem roztříštěným na miliardu kousků, které, mám pocit, se nikdy nemohou už poskládat zpět.
“Ta ručička se mi nějak nelíbí.” Tuhle větu asi v životě nezapomenu a taky ten pocit, který mi projel celým tělem jako nůž. Pan doktor celou dobu, co mi jezdil po břiše studeným přístrojem a přeměroval moje miminko, mlčel. Byla jsem zvláštně nervózní, ale s láskou jsem sledovala bušící srdíčko mého milovaného miminečka. Přece by se nemohlo nic stát, všechno je v pořádku.
Pak přišla ta věta. Věta, která všechno změnila, která obrátila moje srdce vzhůru nohama, ta věta, která mi vzala plíce do svých rukou a smáčkla tak, že jsem nemohla popadnout dech. “Ta ručička se mi nějak nelíbí.”
Pak už šlo všechno ráz na ráz. “Miminko má velmi vzácnou vadu… chondrodysplázie… ještě Vás pošleme na ultrazvuk, pro přesnou diagnózu a na plodovou vodu, ale podle všeho se pak budete muset rozhodnout, zda ukončíte těhotenství, a to velmi brzy, protože ukončit ho lze do 24 tt.” (já jsem byla 20+4 tt)
Seděla jsem na lehátku, z očí mi tekly slzy proudem, nechápala jsem, o čem to ten doktor mluví, to musí být určitě omyl… to JE určitě OMYL. Ještě jsem ze sebe vysoukala pár otázek, jako co to vlastně je za nemoc, o čem to mluví?! Ale pak už jsem se nezmohla na nic. Jen jsem poslouchala sestru i doktora co mám dělat, kam zavolat a že mi přeje hodně štěstí.
Nevím, jak jsem se dostala do auta, nevím, jak jsem se dostala z Neratovic domů. Jen vím, že jsem volala manželovi, že je miminečko nemocný a že asi nezvládnu dojet domů.
Zvládla.
Zvládla a hned jsem se složila. Je to 14 dní a od té doby jsem auto neřídila, mám strach.
Čekalo nás pár dnů před dalším vyšetřením, které mělo potvrdit/vyvrátit, že je miminečko nemocné. Procházely mnou vlny šílenství z toho, že se mám rozhodnout o ukončení života děťátka, se kterým jsem 6 měsíců žila, hladila ho, povídala si a smála se, když se mi v břiše zašprajclo. Šílenství z té bolesti a prázdnoty, která mě čeká.
Pročítala jsem si tuny příběhů se šťastným koncem, kde se doktoři spletli, ale také příběhů, kde maminky musely těhotenství ukončit. Doufala jsem, že to bude dobré, ale hluboko v duši jsem cítila, že nebude… doktor nevypadal, že by s diagnózou váhal.
Měla jsem hluboko v sobě pocit, že se musím připravit na nejhorší, protože když budu hodně doufat a věřit, že všechno bude v pořádku, a pak se potvrdí ta hrůza, že to zkrátka nepřežiju!! Pukne mi srdce…podruhé.
Úterý, 8:00, žaludek a krk sevřený tak, že moje ranní snídaně měla velký problém se dostat níž. “Musím se vás zeptat na rovinu, už víte, jak se rozhodnete, pokud se diagnóza potvrdí?” Jen jsme s manželem polkli. “Asi ukončíme těhotenství.” Slyšela jsem sama sebe z dálky…ale to se NEPOTVRDÍ, přece se nemůže nic tak šíleného POTVRDIT?!!!! Přece bylo do teď všechno v pořádku, tak to přece nejde, aby se TO stalo, abych se musela rozhodovat o smrti svého miminka?!
Úterý, cca 10:00, žaludek na vodě, oči zalité slzami, manželova ruka rozdrcená pod náporem té mojí. POTVRZENO – miminečko je moc nemocné, ale nemohou říci, jak moc postižené bude, jestli i mentálně nebo jen tělesně.
“…… je to holčička nebo kluk?” vyhrkla jsem v zoufalství “Holčička.” …. Anežka, naše Anežinka milovaná.
Šílená bolest, taková, jakou jsem v životě nezažila, celé tělo je v křeči, sedíme s manželem na chodbě nemocnice a já mám pocit, že ani jeden nedýcháme. Já se občas zhroutím na Jirku a on mě tiskne k sobě, podpírá, mlčí. Naprosté zoufalství, bolest v tak čisté podobě, že kdyby mě někdo v tu chvíli probodnul nožem, nic neucítím.
Středa, genetika, odběr plodové vody, odběry krve, další ultrazvuk…nové informace o miminku. Má vady neslučitelné se životem, zemřelo by už ve mě nebo by se nedokázalo ani nadechnout po porodu, má otok hrudníku a plíce tak smáčknuté a nevyvinuté. Od genetičky jasná zpráva, nemá smysl v těhotenství pokračovat.
Celých 5 dní jsem bojovala s myšlenkou, co budeme dělat, pokud by miminko bylo tělesně postižené, ale mentálně v pořádku, copak ho můžu zabít…copak ho můžu nechat žít a trpět?
Jak se má máma rozhodnout o takhle šílené věci. Poslední vyšetření nám ale rozhodnutí “ulehčilo”. Musíme Anežku nechat jít.
Další dny sama sebe obdivuju, jak jsem schopná občas i normálně fungovat. Dokonce se občas zasmát Jirkovu černému humoru, díky kterému jsem asi posledních 14 dní přežila. Mazlím se s Anežkou, miluju jí snad ještě víc než kdy dřív. Každý den se s ní pomaloučku loučím, tančím, zpívám jí, jsem s ní uvnitř dělohy a chovám si ji v náručí. Přijde mi zvláštní, že nepřichází žádné pocity viny, nenávisti…ani vůči sobě, ani vůči Anežce, ani vůči Bohu nebo komukoliv nahoře, kdo má tohle na svědomí. Prostě nějak zvláštně přijímám, že je to tak, jak má být a že zkrátka musím projít touhle šílenou bolestí a nechat Anežku prožít to, pro co sem přišla.
Všichni blízcí jsou se mnou, rodina, přátelé, všichni mi moc pomáhají, nikdo se nesnaží mi říkat, že to bude dobré. Mám potřebu všechno sdílet, mám potřebu o tom mluvit otevřeně, jinak bych asi umřela.
Přitáhla jsem si k sobě i anděly v lidské podobě – ségru Kačku a dvě porodní asistentky. Všechny tři mě provázejí tou bolestí a pomáhají mi rovnat si myšlenky v hlavě a pomaloučku sbírat kousky srdce…o kterých vím, že se znovu rozletí v pondělí při porodu na kousky…a vím taky, že je prostě znovu posbírám…mám totiž doma ještě jedno velké srdce – Karolínku – 4 letou divoženku.
O víkendu jedeme s manželem a Karolínkou do přírody… děláme pár fotek i s bříškem, s Anežkou, abychom měli památku. Také si objednávám minerální náramek s andílkem – jmenuje se Andělská ochrana.
V neděli jen odpočívám a mám šílený strach z toho, co mě čeká. Mám šílený strach z bolesti, ale ne jen té fyzické, bojím se, že se zblázním. Copak můžu porodit svoje miminko, zabít ho, a nezbláznit se?
Povídám si strašně dlouho s Anežkou a také ji prosím o odpuštění, prosím jí o to, aby mi při porodu pomohla a pustila se.
Povídám si dlouho i se svým tělem, které také moc prosím o pomoc při porodu, aby všechno pustilo, abych nemusela trpět déle, než bude nutné.
V den porodu se scházíme se ségrou v nemocnici, kde dostávám samostatný pokoj, na kterém i porodím. Celý ten čas si povídáme, občas pláčeme, občas se smějeme. Při všech zákrocích, které mi provádějí – zavádění tyčinek na roztažení porodních cest, při zavádění tabletky, která má způsobit děložní stahy, při tom všem mé tělo neskutečně pomáhá, nic mě nijak extra nebolí. Po druhé tabletě už přicházejí velké bolesti.
Zhruba v půl 6 už mě bolí břicho a záda a já odmítám trpět víc, než už trpím, prosím sestřičku o nějaké léky na bolest. Léky ani nestačí zabrat a mnou prochází šílená bolest, mám pocit, že mě roztrhne, dere se ven porodními cestami a za chvíli bolest ustává a rozlévá se všude kolem plodová voda a krev. Strašně pláču, ne fyzickou bolestí, ale tím, co přijde za chvíli, já přijdu o svoje miminko, za chvíli přijdu o svoje miminečko… o svojí milovanou Anežku. Nechci ani křičet bolestí, protože uvnitř mě všechno už dávno křičí, řve a trhá mě na kusy. Zhruba v 6 hodin si sedám nad mísu a vím, že už to každou chvíli přijde, že Anežka už půjde ven…. vidím na porodní sestře, že mi moc nevěří, ale já to vím, vím, že se pustila a jde dolů.
V 18:18 rodím svojí Anežku, svého andílka…odnášejí ji pryč s tím, že mi jí pak vrátí zpátky, abych se mohla rozloučit. Sedím nahá na židli a strašně dlouho jenom pláču, srdce už je zase na miliardu kousků. Jsem strašně ráda, že tam se mnou je můj anděl, Kačka, která pláče se mnou a sdílí se mnou tu šílenou bolest. Přesouvám se na postel, oblékám se, třesu se a nechápu, co se to vlastně stalo. Někdo mi svírá hrudník, nemůžu dýchat.
Otevírají se dveře a do pokoje přichází sestřička, v ruce má maličkou pletenou čepičku, kterou chová a mazlí a něžně mi jí podává a říká, že je krásná! Podává mi mého andělíčka, mojí Anežinku zachumlanou v modré malinkaté dečce. Kouká ji ven jenom obličejíček. Je NÁDHERNÁ!!
Sestřička odchází, abychom měly možnost se s Anežkou rozloučit.
Třesou se mi ruce, nedýchám, pláču, nemůžu se vynadívat na ten souměrný obličejíček, zavřená očička, rozpláclý nosík a překrásně souměrné rtíčky. Dotýkám se jí, je hebounká. Obě s Kačkou pláčeme a zpíváme Anežce ukolébavku. Nesmírná bolest najednou mizí a mně přijde, že se mi zvláštně ulevilo. Držím ji v náručí, je tak malinká, už zase se můžu bez bolesti nadechnout. NIKDY nezapomenu, jak byla překrásná. Jsem neskutečně vděčná za možnost se rozloučit a potkat se se svým miminkem. Nechci, aby mi ji zase vzali, chci ji domu, chci ji živou, chci se s ní mazlit, chci ji kojit a nosit v šátku, přesně tak, jak jsem si to plánovala.
Kačka Anežku odnáší a ze mě jakoby někdo vycucnul život. Lehám si do postele, nemůžu mluvit, koukat, hýbat se.
Po nějaké době se domlouvám s Kačkou, že může už jet, že stejně budu spát. I když nerada, tak odchází a já nespím, snažím se, ale nejde to. Pláču, celé si to znovu promítám minutu po minutě, svírá se mi žaludek z toho, že nevím, kde teď Anežka je. Je mi z toho šílené smutno.
Vyčítám si, že jsem ji porodila do misky i to že ji nepohřbím. Strašně kvůli tomu pláču a nevím, jak se s tím vyrovnám.
Druhý den mě manžel bere domů, jsem jak bez života. Někdo mi sebral kus mě samé, i když se snažím nějak žít.
V noci opět nespím a ráno se rovnou přesouvám do moře slz. Celé dopoledne ležím a povídám si s Anežkou, pláču a prosím ji, aby mi dala znamení, že tu je se mnou, že je to takhle v pořádku.
Kolem oběda mi manžel přivezl minerální náramek, který jsem si objednala na památku, nandávám si ho na ruku, ležím na gauči a tečou mi slzy. Najednou otevřenými dveřmi na zahradu vletí do obýváku velikánská zářivě zelená vážka. Bože můj, kde se tu vzala??!!! Hned jí běžím zachránit, mlátí se u okna. Otevírám okno a vážka si sedá na květinu a koukáme na sebe. Má velikánskou zelenou hlavu. Za vteřinu se zvedá a vylétá oknem ven.
Vím, že to byla ona. Byla to Anežka, bylo to znamení, že je všechno v pořádku, že je všechno tak, jak má být. Opět se mi zvláštně ulevilo a další den jsem byla ve zvláštním klidu.
V pátek jsem šla na 12:00 k psycholožce… přesně 14 dní po té, co mi v Neratovicích řekli tu šílenou zprávu. Stála jsem u dveří a zvonila na zvonek, když mi něco vrazilo do ruky… ucukla jsem s tím, že je to nějaká vosa…byly to dvě červené vážky, co se honily u dveří. 😀
Asi jsem se zbláznila, ale symbol vážky bude navždy pro mě Anežka, můj anděl.
Našla jsem, že vážka je symbolem znovuzrození a obnovy po životních strastech nebo po veliké ztrátě. Indiáni věřili, že vážka je dobrý duch, který provází člověka.
Je to 5 dnů, co jsem Anežku porodila. Čeká mě ještě dlouhá cesta k posbírání všech kousků mého srdce. Neutíkám před bolestí, nechávám jí projít celým tělem a cítím, že je to tak správně.
Jsem moc vděčná Jirkovi, mému manželovi, který mi byl a pořád je velkou oporou. Snaží se pochopit, čím procházím, dává mi prostor pro truchlení, i když mi sám přiznal, že on už se s tím smířil – a jde dál. Jeho humor, i když občas extra černý, mi moc pomohl se ze všeho nezbláznit.
Jsem moc vděčná sestře Kačce za její neskutečnou podporu v nejtěžší chvíli mého života. Jsem šťastná, že jsme při loučení s Anežkou byly spolu, bylo to neskutečně silné a neskutečně bolavé.
Jsem moc vděčná mojí Karolínce, která se svojí dětskou čistotou a přirozeností prochází se mnou tímhle těžkým obdobím a bere to jako přirozenou součást života. Anežka byla a teď už není a budeme o ní mluvit a tak je to v pořádku.
Jsem moc vděčná Anežce, že jsem měla tu čest ji poznat, možnost ji milovat a nosit 6 měsíců v bříšku a že mi ukázala, že jsem schopná přežít i tak neskutečnou bolest, jako byla její ztráta a taky mi ukázala, co je opravdu důležité. Věřím, že její smrt mi přinesla dary. O spoustě ještě nevím, ale jedním jsem si jistá, a to, že si budu každý den vážit svého života a života lidí kolem sebe. Budu vděčná! Je to ten největší dar, který mi mohla dát.
A nakonec skláním poklonu svému tělu. To, jak to zvládlo, jak mi pomohlo vše pustit a nenechat mě trpět víc než bylo nutné. Neskutečné!!! Jsem si naprosto jistá, že už nebudu nikdy řešit, že se mi něco na těle nelíbí, ale budu ho milovat a nosit s pýchou – to je vlastně druhý dar, který mi Anežka dala, láska ke svému tělu a hluboká pokora nad jeho moudrostí.
A vlastně jsem pyšná i sama na sebe. Na to, jak to všechno zvládám. Během 3 týdnů se ze mě stala strašně silná osoba. Děkuju Evi!!!
Nejnovější komentáře