Příběhy

„Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit.
Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.

RICHARD BACH

Bude to už měsíc, čím víc se ta doba prodlužuje, tak mám pocit, že to byl jen zlý sen. Když se podívám do zrcadla, nikde žádná známka po těhotenském bříšku…Na poličce jen urnička s pamětní kartičkou a svíčka. Tak jsem se těšila až bude na světě, že jí budu tvořit album po svém lepit fotky, malovat obrázky, zapisovat jak jí to na tom světě jde. Když mi moje porodní asistentka donesla nádherný sešit Mému miminku, bude to znít asi hloupě v takové situaci, ale potěšilo mě to.

Začátkem roku se mi zdál sen, že rodím. Vlastně jsem v tom snu porod zaspala a probudila se až ve chvíli, kdy mi mezi nohama proplulo docela malinké miminko. Tak malé, že jsem ho ani necítila. Byla se mnou moje úžasná porodní asistentka, se kterou jsem na svět přivedla i své dvě starší děti v tichu a míru domova. Kromě ní byla kolem i spousta usměvavých mladých žen.
Ráno po probuzení jsem si byla jistá, že to byl porodní sen. Všechny mé děti mi poslaly sen o podstatě toho, jak se narodí. Jen mi bylo divné, že byla kolem taková spousta žen…

Když jsem byl kluk, tak jsem nesnášel prohrávat. Vždycky jsem odněkud naštvaně utíkal marně se snažíc vymazat z reality nějakou porážku.. Stejně to nefungovalo. Na počítači to někdy šlo, člověk shodil hru a sem-tam se povedlo, že se prohra nezaznamenala a mohlo se pokračovat. Jindy se stačilo vrátit k dříve uložené pozici. Pak začít znova o pár kroků zpět…
…Člověka z té představy probudí až zpráva, že Ferdíkovi nebije srdíčko a že už nežije…. Šlo jen o lásku, ke které se mimo plán a bez optání přimotala smrt.

Ráda bych se s vámi podělila o pokračování našeho příběhu. Před téměř dvěma lety jsem napsala příběh Měli jsme být tři… A ráda bych tímto pokračováním dodala sílu všem, kteří zažili ztrátu miminka. 14. 11. 2017 se stal nejhorším dnem mého života. Tahle zkušenost náš vztah velice změnila. Já mám potřebu o Vašíčkovi mluvit, přijala jsem ho jako nedílnou součást našeho života. A už v tomto bodě jsme se s přítelem nedokázali shodnout. On naši ztrátu uzavřel v sobě, nemluví o tom. Pouze když se připije, pláče.

Milí neznámí, dovolte mi se s vámi podělit o náš smutný zážitek. Letos v dubnu jsem otěhotněla po velice krátké snaze a říkali jsme si, ze naše miminko bude zázrak, jelikož se nám to povedlo opravdu rychle. Antikoncepci jsem brala dlouhých 12 let a nepředpokládali jsme, že to půjde tak snadno. Ale podařilo se a přes prvotní šok jsme se oba na miminko moc těšili. Termín porodu vycházel na 21. 12., ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát.

Na druhé miminko jsme s mužem čekali víc než ROK.

Začátky těhotenství pro mě byly velmi radostné, nicméně těžké.

Bylo mi hodně zle.

Byla jsem unavená, vyčerpaná a plačtivá.

Je 16. srpen, 9:45, krásný, letní, sluncem zalitý, páteční den. Sedám do auta před domem, šťastná, spokojená, usměvavá, milovaná a milující mamina a těhulka. 

Je 16. srpen, 12:00, krásný, letní, sluncem zalitý, páteční den. Sedám do auta před nemocnicí v Neratovicích, zlomená, uplakaná, se srdcem roztříštěným na miliardu kousků, které, mám pocit, se nikdy nemohou už poskládat zpět. 

Poselství pro rodiče Daniela Čestmíra, narodil se 3. 10. 2017. Věnováno jeho památce…
Milá Danielo, text ke mně přišel tak, jak ke mně chodí vše, co napíši. Zrovna jsem byla u dcery a v noci kolem druhé hodiny se probudila. Měla vedle sebe mobil, abych nezaspala s dětmi do školy a školky. Nevím proč jsem ho vzala do ruky a podívala se na mejly. A tam byl mejl od tebe i s fotografií. Hluboce mne to zasáhlo.

Ráda bych se podělila o náš příběh. S manželem jsme spolu už 9 let, mně je 28, muži 31. Loni byla svatba. Byla kouzelná, plná lásky a štěstí. Měli jsme vše, po čem jsme toužili, dosáhli jsme všech našich cílů a konečně si řekli, že je ten správný čas založit rodinu. Vrátili jsme se z líbánek a v říjnu už jsem koukala na slabě pozitivní test. Byla jsem v sedmém nebi. Fazolku jsme pojmenovali Lucky (štístko).

Než se asi dostanu k celému vyprávění o našem synovi, ráda bych vám představila sebe. Ať alespoň trošku znáte můj osud, vlastně náš osud, protože se to týká i mého manžela. Jmenuji se Veronika, manžel je Jiří, oběma nám bude 33 let a za těch, už v září, 13 let, co jsme spolu a za ty, už v září, 3 roky, co jsme manželé, jsme si pár nelehkými obdobími prošli.

Dnes je tomu přesně měsíc, co se narodila moje dcerka Natálka. Ve 14:26 se její tělíčko ocitlo na tomto světě. Ale nebylo to takové, jako to má každá matka, která