Příběhy

„Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit.
Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.

RICHARD BACH

Potom, co Jiříček umřel jsem zůstala doma na mateřské. Matka bez dítěte na mateřské. Můj muž i maminka se mě snažili zaměstnat, abych stále jen neležela a nekoukala do stropu. Všechny „úkoly“ jsem plnila, jako kdybych byla robot. A možná i to mi v začátcích pomohlo. Uvědomila jsem si, že pokud budu jen ležet v posteli, tak že můžu jít rovnou skočit pod vlak. Mezi „úkoly“ bylo třeba uvařit si čaj, jít na zahradu a natrhat 5 malin, zasadit koupený vřes. Nakonec jsem si na zahradě založila záhonek, který jsem věnovala Jiříčkovi a pojmenovala ho Slza.

S manželem jsme už od svatby chtěli miminko a těšili se na něj. Když dlouho nepřicházelo a lékaři nás posílali na umělé oplodnění, nejprve jsme s tím váhali, nechtělo se nám něco takového podstupovat. Ale touha po dítěti byla silnější, takže jsme našli jednu kliniku a začali tam chodit. Když se nám nepodařilo po prvním pokusu otěhotnět, hrozně jsme to oba oplakali, bylo to pro nás velké zklamání.

Mně se andělské děťátko mihlo životem před dvěma lety. Měla jsem vlastně veliké štěstí ohledně informovanosti, že se to děje, ohledně toho že to dvě blízké vědomé ženy prožily chvilku přede mnou a vyšly posíleny a ohledně toho, že mi bylo dáno to prožít tak, jak jsem to prožila. Po dvou letech mám pocit, jako by se od té doby brána smrti úplně neuzavřela a stále mne trochu přitahuje ke zvědavému zkoumání a trochu se jí stále bojím. Toto beru jako veliký dar, stejně jako tu velkou múzu, co ke mně hned po potratu přišla a napomohla tím projít.

V listopadu 2020 jsem sepsala příběh o mých dvou andílcích Vojtíkovi a Štěpánce. A tímto bych chtěla dodat naději všem, kteří touto bolestí prošli.
Po poslední revizi 24. 11. 2020, která mě bohužel i po domácím potratu neminula a kterou mě provázela úžasná dula, jsem ztrácela veškeré naděje. Upnula jsem se na koupi bytu a rekonstrukci a snažila se veškeré myšlenky a bolest odsunout někam hodně dozadu. Po revizi přišla první menstruace 23. 1. 2021 a další už nepřišla. Když jsem si dělala test po vynechání menstruace, ukázaly se dvě čárky.

Byl chladný večer na přelomu ledna a února. Daleko od země, když už šli spát skoro všichni lidé i některá zvířátka. U hvězdiček na nebi seděly dušičky tak, jako sedávají každý každičký večer. Hodně duší, víc než bilion. A jedna dušička, která seděla u souhvězdí Váhy, ta která symbolizuje spravedlnost, právě ta jedna jediná ze všech si vylezla na samotný vrchol souhvězdí, přímo na špičku hvězdičky, aby měla ten nejlepší výhled. Už hodně večerů kouká na dům, kde vidí maminku a tatínka, kteří touží po dětátku. Po děťátku, na které už dlouhou dobu čekají.

Vyrůstala jsem na malém městě v krásné krajině Českého středohoří, kde bylo vše dostupné, vše po ruce a vše ve své podstatě bezpečné. Ve městě jsem byla jen od pondělí do pátku. Na víkendy a téměř veškeré prázdniny jsme jezdili s rodiči a mým bráchou „na chatu”. Pendlování „týden tam, víkend jinde” mi zůstalo v podstatě až do nedávné doby. Když jsem po maturitě odešla na studia, hned v září nám tatínek oznámil, že má nádor na plicích. Do konce mého prvního školního roku mimo domov to ještě zvládl. V létě pak umřel. Bylo mi 19 a s takovou ránou osudu jsem se srovnávala spoustu let. Čas šel dál, rána se téměř zahojila.

Mé milované děti. Napřed budu mluvit k tobě Vojtíku, protože ty jsi tu byl dříve než Štěpánka. Když jsem v loňském roce téměř na svůj svátek zjistila, že tě mám v bříšku, byla jsem moc šťastná, že budu maminkou. Plánovala jsem, co a jak bude a jak vše vyřešíme, kam dáme postýlku atd atd. Bohužel naše štěstí trvalo pouze dva měsíce. Když jsem přišla na další kontrolu, kde jsem už nedočkavě chtěla slyšet tvé srdíčko, bohužel jsem žádné neslyšela. Prostě jsi se rozhodl, že s námi chvíli budeš, ale pak z nějakého důvodu jsi odešel.

Bude to už měsíc, čím víc se ta doba prodlužuje, tak mám pocit, že to byl jen zlý sen. Když se podívám do zrcadla, nikde žádná známka po těhotenském bříšku…Na poličce jen urnička s pamětní kartičkou a svíčka. Tak jsem se těšila až bude na světě, že jí budu tvořit album po svém lepit fotky, malovat obrázky, zapisovat jak jí to na tom světě jde. Když mi moje porodní asistentka donesla nádherný sešit Mému miminku, bude to znít asi hloupě v takové situaci, ale potěšilo mě to.

Začátkem roku se mi zdál sen, že rodím. Vlastně jsem v tom snu porod zaspala a probudila se až ve chvíli, kdy mi mezi nohama proplulo docela malinké miminko. Tak malé, že jsem ho ani necítila. Byla se mnou moje úžasná porodní asistentka, se kterou jsem na svět přivedla i své dvě starší děti v tichu a míru domova. Kromě ní byla kolem i spousta usměvavých mladých žen.
Ráno po probuzení jsem si byla jistá, že to byl porodní sen. Všechny mé děti mi poslaly sen o podstatě toho, jak se narodí. Jen mi bylo divné, že byla kolem taková spousta žen…

Když jsem byl kluk, tak jsem nesnášel prohrávat. Vždycky jsem odněkud naštvaně utíkal marně se snažíc vymazat z reality nějakou porážku.. Stejně to nefungovalo. Na počítači to někdy šlo, člověk shodil hru a sem-tam se povedlo, že se prohra nezaznamenala a mohlo se pokračovat. Jindy se stačilo vrátit k dříve uložené pozici. Pak začít znova o pár kroků zpět…
…Člověka z té představy probudí až zpráva, že Ferdíkovi nebije srdíčko a že už nežije…. Šlo jen o lásku, ke které se mimo plán a bez optání přimotala smrt.

Ráda bych se s vámi podělila o pokračování našeho příběhu. Před téměř dvěma lety jsem napsala příběh Měli jsme být tři… A ráda bych tímto pokračováním dodala sílu všem, kteří zažili ztrátu miminka. 14. 11. 2017 se stal nejhorším dnem mého života. Tahle zkušenost náš vztah velice změnila. Já mám potřebu o Vašíčkovi mluvit, přijala jsem ho jako nedílnou součást našeho života. A už v tomto bodě jsme se s přítelem nedokázali shodnout. On naši ztrátu uzavřel v sobě, nemluví o tom. Pouze když se připije, pláče.

Milí neznámí, dovolte mi se s vámi podělit o náš smutný zážitek. Letos v dubnu jsem otěhotněla po velice krátké snaze a říkali jsme si, ze naše miminko bude zázrak, jelikož se nám to povedlo opravdu rychle. Antikoncepci jsem brala dlouhých 12 let a nepředpokládali jsme, že to půjde tak snadno. Ale podařilo se a přes prvotní šok jsme se oba na miminko moc těšili. Termín porodu vycházel na 21. 12., ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát.