Štefánek

Mně se andělské děťátko mihlo životem před dvěma lety. Měla jsem vlastně veliké štěstí ohledně informovanosti, že se to děje, ohledně toho že to dvě blízké vědomé ženy prožily chvilku přede mnou a vyšly posíleny a ohledně toho, že mi bylo dáno to prožít tak, jak jsem to prožila. Po dvou letech mám pocit, jako by se od té doby brána smrti úplně neuzavřela a stále mne trochu přitahuje ke zvědavému zkoumání a trochu se jí stále bojím. Toto beru jako veliký dar, stejně jako tu velkou múzu, co ke mně hned po potratu přišla a napomohla tím projít. Zároveň v průběhu času sama sebe překvapuji, jak nahodile a neohlášeně ke mně smutek ze smrti synka přichází. Asi bude vždy tady a občas se bude chtít projevit a vyplakat. V tichosti či projeveně. Je to v pořádku. Jak jsem se dočetla – je to pravda – jako ostatní občas počítám, kolik by mu bylo a představuji si, jaké by to bylo, kdyby žil. A občas mě pohled na stejně staré děti, jako by byl on, píchne u srdce a taky když má někdo stejný věkový rozdíl dětí jako by byl u nás. To se někdy v duchu ušklíbnu. Již jsme měli (naštěstí!) syna Lukáše a taky jsem (naštěstí!) otěhotněla znova po půl roce od potratu a chovám tu dceru Markétu. Již navždy ale mezi nimi bude náš minisyn Štefánek.

Sdílím, co jsem napsala pár dní po potratu a rozeslala známým. Byla to kromě sdílení i prevence, ať mě někdo nelituje, to bych snesla ze všeho nejméně. Ovšem vím, že být na druhé straně barikády je také těžké, člověk prostě neví, jak s pozůstalým mluvit. I proto jsem se rozhodla příběh sdílet, aby se více o smrti mluvilo a stala se trochu víc „obyčejnější“…

——

Ahoj!

Jak začít… Píšu vám, protože jste jedni z těch, kteří věděli, že jsem těhotná a chtěla bych, abyste věděli, že teď těhotná nejsem. Chtěla bych, abyste si v klidu s otevřeným srdcem přečetli mé vnímání mého těhotenství a porodu, protože se jinak obávám, abyste po tomto oznámení nepociťovali tíhu, lítost, mrzení a další klasicky s tím spojené emoce, které se většině lidí vyplaví, v příliš nadbytečné míře.

——

Otěhotněla jsem někdy v červenci. Dozvěděli jsme se to na začátku srpna, když mi začalo být špatně. Celý srpen mi bylo špatně, celodenní žaludek na vodě, byla jsem k tomu i nejdřív podrážděná a vůbec byla jsem nepoužitelná, jiné aktivity než které jsem musela, jsem nezvládala. Mám celý srpen tak nějak v mlze.

V září jsem získala pocit, že už se to mění. Změnilo se, začala jsem zvracet. První dny mi to vlastně přišlo úlevné. Protože to co chtělo ven, tak opravdu šlo, a mně po tom bylo opravdu chvíli dobře. Měla jsem naději a pocit, že už se to mění, a že už zítra mi bude líp. To mi vydrželo prakticky celé září, „už zítra bude dobře, už se to mění“, ale v zásadě jsem pořád různě během dne a často několikrát zvracela. Vyzkoušela jsem všechno – babské rady, odborné rady, homeopatika, bachovky, kraniosakrální terapii, bars terapii atd atd, měla jsem pocit, že přijdu na (duchovní) příčinu nevolnosti a bude dobře. To jsem pak v půlce září otočila smířením se s nevolností, odevzdáním se tomu, že to tak prostě je, přijetím a čekáním, že to přejde, až to bude moje tělo a miminko chtít. Postupně jsem během září stále osekávala nároky na sebe a nějaký výkon během dne, činnosti během dne, očekávání jak mi má být a pořád doufala, že se to zvedne. Až jsem se na konci září našla na totálním dně. Brečela jsem, že už nemůžu, vyhlásila jsem doma stav nouze, povolala hlídací posily Lukášovi a přiznala si, že už nemůžu, že jsem totálně slabá, nechápala jsem, kde by mohlo moje tělo mít ještě nějaké živiny a připadala jsem si bez života, dny přežívající s hlubokým 2-3 hodinovým spánkem uprostřed, když spal Lukáš. Připadala jsem si, že ze mne zbylo už jen břicho, chodila jsem pouze pomalu a zadýchala se dost na schodech do prvního patra.

Po přiznání si současné situace mně a Ondrovi jsem měla pocit, alespoň psychicky, opravdu nějakého odražení ode dna a úlevy. Nacházela jsem se stále u dna, ale alespoň už jsem snad pomalu začínala mířit vzhůru, i když fyzický stav se nijak zvlášť nelepšil, zvracela jsem trochu méně. Na dně se nacházejí poklady. Usídlila jsem se ve svém středu a další dny z něj nevylézala, protože na nic jiného už mi nezbyla energie. Cítila jsem se vnitřně hodně klidná, protože na žádné další emoce už nezbyla energie. Cítila jsem se odevzdaná situaci a nastavila jsem okolnosti tak, aby průběh dne byl co nejjednodušší. Takže jsem se začala psychicky cítit dobře. Pak přišly pro mne dva hluboké momenty. Šla jsem k Halce a o dva dny později k Peťe na terapie (zní to zprofanovaně) – opečování. A tam jsem víc pochopila. Pochopila, prožila, procítila, nacítila, napojila se na sebe, na Zdroj, na miminko, prozřela, nahlédla do hloubky, do podstaty – … tady docházejí slova a nemohou stačit na popis. Vnímám to, že jsem takovou hloubku a to všechno mohla zacítit díky miminku, díky jeho síle, vědomí a našemu propojení. Bylo to naše.

No a o den později, přesně 9.10.2019, kolem 1 v noci se najednou narodil, minikluk, bylo mu asi 15 týdnů. Jakoby to všechno, co jsem měla poznat, už mi dal poznat a tak mohl v klidu odejít, jakoby to, co jsme si měli prožít, už jsme si všechno prožili. Dopoledne před onou nocí  (úterý 8.10.2019) jsem kamarádce popsala, že to vnímám jako totální hranu, to mé pochopení, že už nejde před sebou couvnout, nějak naohýbat realitu, vyhnout se nepříjemným věcem a stránkám sebe, a že to vnímám jako přerod mne samé. Že to miminko je nebývale silná osobnost, že to cítím, a že prostě nepůjde nějak uhnout, až se narodí. A pak jsem řekla, že už se ten přerod ale vlastně stal. Bez toho aniž bych tušila, že ano, že se opravdu stal a že bude za pár hodin náš andílek odcházet.

„Najednou narodil“ znamená, že jsem v úterý 8.10.2019 odpoledne pojala podezdření, že občasné křeče dělohy nabývají na síle, že to radši pojedeme zkontrolovat…na monitoru miminko normálně spokojeně žilo a tepalo…mně se ale nelíbily celkem bolestivé a pravidelné křeče, tou dobou už připomínající kontrakce…doktor naměřil velmi krátký děložní čípek. Dal mi různé prášky s tím, že by možná mohly křeče zastavit. Vyzvedli jsme prášky, mám jen ležet ležet ležet, a jeli domů. Večer jsem si dala první dávku prášků ale s postupujícím večerem a nocí akorát sílily kontrakce, bolely a rozhodně se nedalo usnout. Pak už mi bylo v celku jasné, že rodím a spíš jsem si začala přát, ať už se děťátko narodí, protože kontrakce byly opravdu nepříjemné. Byl to porod se vším všudy, nejdřív krev, pak plodová voda a pak tělíčko. To nádherné dokonalé maličké tělíčko! Byl prostě nádherný a chviličku se hýbal a otvíral pusinku! Naštěstí sousedka dula nabídla, že když by něco, kdykoliv v noci přijde a přišla na porod placenty, povzbudila mě a následně opečovala a vše zajistila…

… Já ale byla po celou dobu pořád v tom mém obrovském vnitřním klidu! Byl tak ohromný a tak posvátný a já se najednou cítila neuvěřitelně vděčná a obdarovaná a vědomá a jenom jsem byla. Já nevím, jak se sem do něj člověk dostane, jak se to dělá, co jsem udělala… ale prostě se to stalo, najednou tu jsem. Ve svém středu, v proudu vědomí, v Tichu. Bez úsilí, jen tak. Nemám návod ani nevím jak to zopakovat, jenom vím, že tu teď jsem. Považuju to za dar miminka mě. Tento stav stále trvá.  Jako by si mě miminko úplně vyčistilo, a až se to stalo, odešlo a mne bylo v té čistotě dovoleno zůstat. Kam se hrabou všechny semináře a chytré knihy ☺ . Když jsem před pár dny došla na své dno, zřejmě jsem se pustila a od té doby už jen plula, nechávala se unášet a jenom tak byla… tady je druhý moment, kdy slova nestačí a stačit nikdy nebudou, nedokážu to popsat. Celé jsem to cítila jako moje/ naše požehnání, jako neuvěřitelný dar celé naší rodině, jako moje obdarování, ptala jsem se Vesmíru, čím jsem si takovou krásu zasloužila, proč zrovna já. Vše tak krásně pokračovalo, jakoby následná péče o mě byla předem zajištěná, dula Káča automaticky další dny přicházela i se Španělskou kapacitou dulou Marisou, co tu zrovna byla, a pečovaly o mne, dávaly mi bylinky, zábaly a veškerou ženskou podporu co si jen čerstvá šestinedělka přeje.

Vše do sebe začalo zapadat jako skládačka. Pochopila jsem další moje pocity. Před měsícem jsem obdržela kámen citrín, který jsem si přála na podporu miminka a který mi byl na míru vybrán. Když jsem ho chytila, úplně mnou projížděly vlny a já jsem měla pocit propojení s miminkem. Držela jsem ho v ruce a měla pocit, že držím takto malé stočené miminko, které spokojeně spinká. Proč držím tak malé miminko v dlani? Bylo mi to divné, ale vysvětlila jsem si to v tu chvíli tím, že asi je takto velké teď a že mě to propojilo. Poslední dny jsem ho často používala a chodila s ním i spát, měla jsem pocit, že mě uzemňuje a propojuje. Po narození byli miminko s kamínkem úplně stejně velicí. S jeho tělíčkem spojeným s placentou jsme následně vrátili do země i tento kamínek.

Taky duly říkaly, že některé dušičky jsou moc jemněhmotné, vyladěné silné vědomí,  že je pro ně moc těžké vtělit se do hmoty, je pro ně moc tíživá, potřebují jen světlo a vzduch. Já jsem opravdu moc hmoty pozřít nemohla. Pak jsem si vzpomněla na svůj zážitek na kraniosakrální terapii asi před měsícem, kdy jsem v jeden moment cítila „všechnu bolest světa“ a Káče to připadalo jako „moc tíživé vtělování do hmoty, že je právě pro miminko těžké se do tělíčka vpasovat“… (tento odstaveček jsou na rozdíl od dalších domněnky…).

Sdílím s vámi i můj terapeutický obrázek…splnila jsem si přání těhotenského obrazu. Začala jsem ho malovat v úterý v den před porodní nocí, ještě s miminkem v bříšku, pár tahů…a dokončila dva dny po porodu. Vyplavil spoustu očistných slziček, to malování andílka…

Jak už jsem psala, 3 dny po porodu jsme uložili já, Ondra a Lukáš tělíčko našeho minisyna do krajiny, vedle Lukášovy placenty. I to se nám povedlo pěkně udělat, prožít, vyplavit co bylo třeba, zaslzet, zasmutnit i zasmát se. Všechno si to sedá a uzavírá.

Já abych to mohla uzavírat, tak jsem toto potřebovala napsat. Jasně, slzy a smutek mají u nás své pravé místo, a když přijdou, jsou s námi a budou s námi. Už navždy budeme mít druhého syna po smrti (teď pláču), a už navždy máme svého rodinného andílka (pořád pláču). Musíme přehodnotit znova své představy o budoucnu, už si člověk napřemýšlel, jaké to od jara bude, jak to bude dělat se 2 dětmi, co všechno podnikne, jak bude ňuňat malé miminko… a tak no.

Taky jsem zjistila, že jsem zhubla 10 kilo. Super je, že se mi udělalo dobře a po dvou měsících se můžu normálně napít a najíst. Nevěřili byste, jak je to divné, když veškeré jídlo nějak nechutná nebo se obáváte, že ho půjdete za chvilku zvracet. Někdy jsem se už bála jíst, bylo to trochu psycho. Teď mám 6tinedělí, na pár dní zajištěnu péči o Lukáše a můžu odpočívat, regenerovat a cítím se dobře, vděčná Ondrovi, Lukášovi, rodině. Prostě takový velký RESTART.

…Prostě jsem chtěla, abyste i vy nejen obdrželi informaci o nepokračujícím těhotenství a smrti našeho syna, ale zavnímali i nepatrný ždibec toho všeho okolo. Doufám, že jste mě alespoň maličko pochopili. DĚKUJI ZA PŘEČTENÍ, VYSLECHNUTÍ A PŘIJMUTÍ TOHOTO POPISU, I KDYBYSTE TŘEBA VŠEMU NEROZUMĚLI, MĚLI NA NĚCO JINÝ NÁZOR NEBO SI O TOM MYSLELI SVOJE. ZE SRDCE DĚKUJI.
ANIČKA