Potom, co Jiříček umřel jsem zůstala doma na mateřské. Matka bez dítěte na mateřské. Můj muž i maminka se mě snažili zaměstnat, abych stále jen neležela a nekoukala do stropu. Všechny „úkoly“ jsem plnila, jako kdybych byla robot. A možná i to mi v začátcích pomohlo. Uvědomila jsem si, že pokud budu jen ležet v posteli, tak že můžu jít rovnou skočit pod vlak. Mezi „úkoly“ bylo třeba uvařit si čaj, jít na zahradu a natrhat 5 malin, zasadit koupený vřes. Nakonec jsem si na zahradě založila záhonek, který jsem věnovala Jiříčkovi a pojmenovala ho Slza.
Sama jsem chtěla být co nejdříve fyzicky fit, mít zahojenou jizvu po císaři, zase chodit do přírody na túry, cvičit. Zaplnit tu prázdnotu. Byl to pro mě první krok k uzdravení. Nejdřív tělo, pak třeba půjde i duše. Šlo to, pomalu, ale šlo. Relaxace, meditace, jóga, procházky, první výstup na Milešovku… Také jsem začala jezdit ke své terapeutce TČM na akupunkturu, brala byliny. Žádná antidepresiva…
První měsíce jsme se také museli poprat se situacemi, které by čekal málokdo. Začalo to tím, že nám přišla kartička pojištěnce a ještě ke všemu ani ne do rukou nám, jako rodičům, ale přímo na Jiříčkovo jméno… Na konci šestinedělí mi telefonovala sestra od pediatričky, ke které Jiřička v porodnici nahlásili jako novorozence. Chtěla vědět, proč jsem se nedostavila s Jiříčkem na novorozeneckou prohlídku… Za pár dní pak přišel dopis od notáře, abychom se dostavili k dědickému řízení. Když jsem tam telefonovala, abych nařízenou schůzku zrušila, dozvěděla jsem se, že se jedná o standardní postup. Co kdybychom založili miminku stavební spoření… Po 8 týdnech jsem se vrátila do práce. A hned další měsíc mě čekalo překvapení při pohledu na bankovní účet. Sociálka mi vyplatila plnou mateřskou, ač jsem ji měla mít za druhý měsíc zkrácenou. Okamžitě jsem začala zjišťovat, kde se stala chyba, a problém přeplatku řešit. Zaměstnavatel nenahlásil, že jsem se do práce vrátila předčasně. Takže asi po 3 dalších měsících jsem si v protokolu správního řízení přečetla, že jsem zlodějka, co okradla stát…
Konec roku byl pochmurný, ale i tak bylo pár momentů, za které jsem byla na sebe hrdá. Plánovaný termín porodu jsme strávili na výletě s kamarády, kteří čekali miminko. Bylo to těžké, ale zároveň hezké. Život prostě nezastavíte tím, že se vám stane něco strašného. A i když pohled na těhotenská bříška a malá miminka je bolestivý, je to život a realita.
Na jaře příštího roku jsem stále neviděla žádný posun ve fyzičce. Pozice z jógy, které pro mě byly vždy brnkačka, jsem nedokázala provést, bolely mě záda, kyčle, kolena, někdy mi dělala problém i obyčejná chůze… Díky kolegyni z práce jsem se dostala do ordinace rehabilitační lékařky. Paní doktorka mě bedlivě pozorovala už při zouvání bot. „To je tohle a tohle. Budete rehabilitovat, a to co se naučíte, budete cvičit každý den. Jinak sem už nechoďte, a připravte se na operaci anebo si rovnou ušetřete na kolečkový křeslo.“ Po pár měsících pravidelného cvičení, jsem na tom byla tak dobře, že jsme mohli s mým mužem vyrazit na čundr do mé oblíbené západní části Krušných hor. A v létě pak na mou vysněnou dovolenou s báglem na zádech, můj muž naplánoval Karavanky ve Slovinsku…
Přišel srpen a s ním naše smutné výročí. Dlouho dopředu jsem plánovala, co budu dělat, abych se úplně nezbláznila. Nemohla jsem být jen tak v práci a doma taky ne. Tak jsem chodila a chodila, zdolávala kopce po Českém středohoří. Celkem jsem během černého týdne nachodila 100 kilometrů…
V září jsem zjistila, že jsem těhotná. Podruhé. Hned na začátku jsem prodělala těžkou virózu. V 7tt na kontrole ještě nebyla vidět srdeční akce. V 9tt byl sice zaznamenán vývoj, ale stále bez srdeční akce. Už jsem tak nějak tušila, že je to špatně, že to takhle být nemá. Hned druhý den po kontrole jsem začala špinit, pak krvácet. V nemocnici potvrdili moji domněnku. Zamlklé těhotenství. Odchod Bublinky, jak jsme miminku říkali, jsem chtěla prožít doma v klidu. Na samotný proces jsem nečekala dlouho. Bolesti a krvácení bylo ale tak silné, že jsme nakonec do nemocnice jeli. V nemocnici okamžitě na sál… Druhý den jsem odcházela z druhého gynekologicko-porodnického oddělení druhé nemocnice a opět s prázdnou náručí.
Přišly další Vánoce a další rok. Na konci ledna jsme při testování zjistili, že máme pozitivní testy na covid. U mě to nebyl jediný pozitivní test. Třetí těhotenství tak začalo zase komplikacemi, jako předchozí dvě. A jak probíhalo dále? Bylo náročné. Před každou návštěvou lékaře jsem trnula hrůzou, aby bylo vše v pořádku. Zároveň pro mě každá kontrola znamenala pomyslnou metu při cestě k cíli. Hodně jsem myslela na Jiříčka. V 9tt zase krvácení. Kontrola v 11tt na gynekologii: „Tak už zůstanete doma!“ Screening ve 13tt: „Máte vyšší riziko preeklampsie, nasadíme anopyrin.“ Kontrola v 19tt na hematologii: „No, už nám to stoupá, je to přiměřeně týdnů těhotenství, ale už nasadíme clexane, budete si ho píchat do břicha. Ale nebojte, že byste píchla miminko třeba do hlavičky, ta injekce je malá.“ Malá? Když jsem otevřela první, myslela jsem, že je po mě. Sama jsem si první injekci byla schopna píchnout až za měsíc užívání. Po zátěžovém testu na GDM ve 25tt: „Objednáte se do dia poradny, máte těhotenskou cukrovku.“ První návštěva dia poradny ve 26tt: „Zvládneme to na dietě. Žádný sladkosti, čokoláda, dorty. Jste omáčková? Tak na to zapomeňte. Možná lžičku svíčkové. Mango, banány, hroznové víno. No, to jste se zbláznila. Řízek? Tam je strouhanka a ta se dělá z rohlíku. Ty mají moc sacharidů. Těstoviny ani náhodou…“ Je po mě, podruhé. To se asi paní doktorka nepodívala na datum narození. U býka přece spokojenost v životě vede skrz chuťové buňky. A když mu vezmete jídlo, tak je velmi nepříjemný a co teprve těhotná býčice? Od této doby jsem měla pořád hlad a to jsem jedla fakt hodně, hodně okurek… První kontrola v porodnici ve 36tt: „A jak chcete rodit? Vaginálně? Zkontrolujeme jizvu na děloze a uvidíme.“ Porod proběhl ve 39tt, přirozeně. Za 3 dny nás pustili domů. A my tak odcházeli potřetí z porodnice (třetí nemocnice v kraji…) a tentokrát s náručí plnou lásky. Domů jsme si přivezli duhový poklad. A jmenuje se Anna.
Děkuji těm, co mě celou dobu podporovali, starali se o mně, objali mě, vzali za ruku, plakali se mnou, poslouchali, vzpomněli si v den narození(in) Jiřička, vypili se mnou litry Becherovky… Děkuji svému muži, své mamince, rodičům svého muže, kamarádkám Dáše H., Vlaďce S., Daniele K., Míše S., Terezce B. a Pavluše R.
Také děkuji ženám, které se svou profesí věnují péči a pomoci jiným, většinou těm, co přišli o miminko… Ivě Mottlové, Lence Blažejové, dámám z Dítěte v srdci, Lucii Lebduškové, Kláře Antonové Fischleinové.
S úctou k andělským rodičům. Protože ne vždy, když je žena těhotná to znamená, že si domů z porodnice přiveze miminko.
Jana
První díl příběhu najdete zde: Cesta do pekla
Fotografie od uživatele Valeria Boltneva ze služby Pexels
Nejnovější komentáře