S manželem jsme už od svatby chtěli miminko a těšili se na něj. Když dlouho nepřicházelo a lékaři nás posílali na umělé oplodnění, nejprve jsme s tím váhali, nechtělo se nám něco takového podstupovat. Ale touha po dítěti byla silnější, takže jsme našli jednu kliniku a začali tam chodit. Když se nám nepodařilo po prvním pokusu otěhotnět, hrozně jsme to oba oplakali, bylo to pro nás velké zklamání. Ale tehdy jsme si na klinice všimli vizitky psycholožky, která se věnovala párům, které IVF podstupovali. Začali jsme k ní chodit, změnili IVF kliniku za menší s osobnějším přístupem a podařilo se nám při dalším pokusu otěhotnět. Štěstí neznalo mezí, manžel to hned všude vykřičel, já byla opatrnější. Bylo to v neděli odpoledne na konci šestého týdne, když jsem najednou začala špinit a pak i krvácet. Strašně jsem se lekla, nevěděla jsem, co mám dělat. Jedna známá mi vyprávěla, že když čekala své první dítě, tak začala krvácet, vzali ji do nemocnice a dítě se udrželo. Neměla jsem žádné zkušenosti, takže mě napadlo, půjdu do nemocnice, určitě mi nějak pomůžou. Místo toho jsem narazila na lékařku, která mě prohlídla a zeptala se mě, jestli jsem vůbec byla těhotná, že se mi asi „jen“ zpozdila menstruace. Když jsem jí ukázala potvrzení od svého gynekologa, tak mi tedy „milostivě“ uvěřila. Odebírali mi krev, aby zjistili hladinu hormonů, byla jsem nervózní, omdlévala u toho a krev mi vůbec nechtěla téct, tak mi vynadali, a řekli mi, že mám přijít za pár dní na zákrok. Byla jsem jako omráčená. Dojela jsem domů, začala postupně víc a víc krvácet a plakat a plakat. Manžel se mě snažil podporovat, ale i on to těžce nesl. Než jsem měla jít znovu do nemocnice, zdál se mu sen, že mě nutili jít na zákrok, ale že se tam objevila lékařka, která řekla, že to není potřeba, a já na něj nešla a tak se také stalo. V ten den, když jsme tam přišli, tam bylo několik zoufalých žen, které zákrok čekal. Mě vyšetřila příjemná lékařka, která mě povzbudila, že se to někdy po IVF stává a že v mém případě není zákrok potřeba, protože děloha je již vyčištěná. Tak jsem aspoň byla ušetřená ještě bolestnější zkušenosti.
Všechny naše děti, které se z IVF pokusů nenarodily (věříme, že život začíná už oplodněním vajíčka), jsme symbolicky „přivítali do rodiny“ takovým miniobřadem – při společném jídle jsme dali i další talíř pro naše nenarozené dítě a pojmenovali ho. Líbí se mi i to, při návštěvě hřbitova za naše andílky zapálit svíčky. Manžel o nich často mluvil, ale já to v sobě hodně vytěsnila, až do té doby, než jsem narazila na rozhovor s Lenkou a na její úžasnou knížku.
Dlouho jsem se těžko vyrovnávala s různými reakcemi okolí – po potratu věty jako „tak je lepší, žes to dítě potratila, než kdyby se narodilo postižené, zněly hrozně. Otázky typu – proč nemáte děti/kdy už je budete mít nebo naopak – nebudeme se bavit o dětech, když vy je nemáte, nebo tak máte v životě asi jiný záměr, když vám Bůh nechce děti dát, mě hodně zraňovaly. Nebo naopak mi někdy přišlo, jak kdyby páry, co nemají děti, tak nějak „společensky nezapadaly“, občas jsem narazila na to, když se mě nějaká žena zeptala, jestli mám děti a já řekla že ne, tak konverzace ustala a jak kdyby nebylo tisíce jiných témat, o kterých se můžeme společně bavit.
Toužila jsem víc poznat, jaký Bůh skutečně je, takže jsem začala studovat online jednu biblickou školu a poznala jsem, že původní Boží záměr pro lidi se nezměnil – už na začátku Bible v knize Genesis je napsáno, že Bůh Adamovi a Evě požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“, a tak se to několikrát opakovalo, ať už to bylo Noemu nebo Abrahamovi.
A tohle zaslíbení je něco, co mi dává naději a povzbuzuje mě na další cestě za miminkem.
Šárka
Nejnovější komentáře