V listopadu 2020 jsem sepsala příběh o mých dvou andílcích Vojtíkovi a Štěpánce. A tímto bych chtěla dodat naději všem, kteří touto bolestí prošli.
Po poslední revizi 24. 11. 2020, která mě bohužel i po domácím potratu neminula a kterou mě provázela úžasná dula, jsem ztrácela veškeré naděje. Upnula jsem se na koupi bytu a rekonstrukci a snažila se veškeré myšlenky a bolest odsunout někam hodně dozadu. Po revizi přišla první menstruace 23. 1. 2021 a další už nepřišla. Když jsem si dělala test po vynechání menstruace, ukázaly se dvě čárky. Neskutečná radost a také obavy, jak je to možné, že určitě není sliznice dorostlá atd., ale vše potvrdil i ultrazvuk a ukázalo se i vytoužené srdíčko. Z každé kontroly jsem měla neskutečný strach, jak to vše dopadne. Sice jsem pozitivní na preeklampsii a mám těhotenskou cukrovku, ale ,,malá Štěpánka“ je v pořádku a roste jako z vody. Když jsem začala cítit první pohyby, nechtěla jsem tomu ani uvěřit. Návaly štěstí a naděje, že by to už do ,,třetice“ mohlo konečně vyjít. A snad už vyjde – věřím v to, věřím jí, že to spolu zvládneme a já budu konečně maminkou. Nyní má asi 1640 g a chystám ji doma vše na příchod, aby se měla jako naše princezna. Termín porodu mám na své narozeniny (koncem října) – to už musí přeci něco znamenat.
Tímto bych chtěla říci všem ženám, aby neztrácely naději. Vše co se děje a bohužel i toho špatného je z nějakého důvodu. Odstupem času se snažím na to tak koukat, i když jsem to tak předtím vůbec necítila a nechtěla ani slyšet. Věřte sobě, věřte svému tělu. Každá zkušenost nás posune zase o kousek dále. Přeji hodně sil a posílám trochu toho štěstí.
Michaela
Nejnovější komentáře