Začátkem roku se mi zdál sen, že rodím. Vlastně jsem v tom snu porod zaspala a probudila se až ve chvíli, kdy mi mezi nohama proplulo docela malinké miminko. Tak malé, že jsem ho ani necítila. Byla se mnou moje úžasná porodní asistentka, se kterou jsem na svět přivedla i své dvě starší děti v tichu a míru domova. Kromě ní byla kolem i spousta usměvavých mladých žen.
Ráno po probuzení jsem si byla jistá, že to byl porodní sen. Všechny mé děti mi poslaly sen o podstatě toho, jak se narodí. Jen mi bylo divné, že byla kolem taková spousta žen, chtěla jsem zase rodit doma.
Mojí domněnku o porodním snu brzy potvrdil pozitivní test. Byla jsem těhotná. Nevolnostmi a zvracením netrpím, ale tohle těhotenství bylo očistné psychicky. Nálady se měnily několikrát za den. Přepadaly mě smutky a dávno zasuté pocity z dob minulých, ani jsem nevěděla, že je ještě v sobě mám. Do toho chvílemi veliká únava.
Bylo dost náročné starat se v klidu a pohodě o dvě starší děti, občas jsem byla pěkně protivná máma a trochu se bála dalšího miminka, ale hlavně jsme se těšili, že se to prostě nějak zvládne.
Tak uplynul první trimestr. Obě předchozí těhotenství jsem vždy cítila tu přicházející bytost dost silně kolem sebe. U syna to byl dokonce pocit, jako bych jím byla „zavalená“. Tohle těhotenství bylo proti tomu takové „subtilní“. Jakoby ta bytost byla pořád někde daleko. Nedokázala jsem se pořádně naladit. Trochu mi to dělalo starosti, ale myslela jsem si, že je to tím, jak pořád běhám kolem mladšího syna. Na přelomu prvního a druhého trimestru jsem onemocněla. Byla jsem dost na dně, dny šílené únavy kdy jsem si nemohla ani lehnout a odpočinout, protože onemocněl i můj muž. Měla jsem takovou zvláštní tíhu na srdci. Po třech týdnech se to konečně zlepšilo a vykročila jsem s novou energií do života. Dokonce mě opět přepadly tvořivé nálady a začala jsem zase kreslit. To mi připadalo trochu zvláštní, protože těhotenství mě v tomto ohledu vždy „odrovná“. A v tomto kreativním týdnu jsem začala slabě špinit. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale po šesti dnech se špinění proměnilo v něco jako slabou menstruaci. To už začalo být divné. V tu chvíli mi na diagnostiku musel stačit internet a ten mi moc klidu nepřidal. Večer navíc můj muž konstatoval, že mám nějaké malé břicho, jestli jsem vůbec těhotná. Byl to vtip, ale měla jsem z toho spíš tísnivý pocit.
Hned druhý den jsem se objednala na kontrolu na gynekologii. Těšila jsem se, že uvidím miminko. Na ultrazvuku se objevilo malé tělíčko. Na tu malinkou ručičku asi do smrti nezapomenu. Přepadla mě taková zvláštní lítost a soucit, zároveň jsem byla dojatá. Ještě jsem nechápala, co to vlastně vidím.
Mám skvělého gynekologa. Velmi jemně a soucitně mi řekl, že bohužel miminku už nebije srdíčko. Konečně můj mozek pochopil, proč tam bylo děťátko tak zvláštně zmáčknuté a jen tak bezvládně viselo. Začaly mi po tváři téct slzy. Doktor mi řekl, že by bylo dobré ještě ten den odjet do porodnice na vyvolání porodu.
Byla jsem jako ve snu. Chtěla jsem se aspoň jednou dotknout té ručičky. Bylo to hrozně nečekané, jako blesk z čistého nebe. Naštěstí mám kolem sebe skvělé kamarádky, kterým jsem se svěřila. Od jedné z nich jsem dostala kontakt na dulu, která se zabývá provázením žen u porodu mrtvého dítěte. Byla úžasná, moc mi v tu chvíli pomohla. Díky rozhovoru s ní jsem si utřídila myšlenky. Navrhla mi, zda nechci počkat doma na přirozený potrat. Na to jsem se v tu chvíli necítila. Doporučila mi tedy porodnici v Rakovníku, prý kvůli lidskému přístupu. Souhlasila jsem. Byla to jediná porodnice, kterou jsem trochu znala. Chtěla jsem tam před dvěma lety rodit syna.
V Rakovníku mě přijali ještě ten večer. Všude bylo ticho, okno do lesa, byla jsem na pokoji sama. To jsem přesně v tu chvíli potřebovala. Byli na mě milí, nikdo nespěchal. První den se čekalo, zda zabere vaginální tabletka. Měla jsem celý vzácný den to všechno prožít, pochopit, rozloučit se.
Další den jsem dostala jiné tablety a po nich mi bylo špatně, bolesti břicha jako při silné menstruaci. A v tu chvíli mě zaplavila vzpomínka na můj „porodní sen“. Došlo mi, že ty usměvavé ženy ze snu jsou
sestřičky okolo. Že se nějak děje co se dít má. Byl v tom klid a mír. Usnula jsem.
Probudila mě zimnice. Moc jsem se potřebovala zahřát. Šla jsem do sprchy a pustila na sebe teplou vodu. Nevím ani jak dlouho jsem tam byla. Potom jsem se zvedla, že se vrátím zpátky. V tu chvíli jsem ucítila jak mi praskla voda a mezi nohama mi proplulo malé děťátko. Chytla jsem ho do dlaně. A potom jsem ho držela za ručičku. Děkovala jsem za všechno a loučila se. Jsem tak moc vděčná, že jsem tuhle chvíli mohla prožít o samotě, nikým nerušená. Nikdy na to nezapomenu. Že jsem si ho mohla pohladit, pochovat…
Po tom se děly události jako ve snu.
Bohužel na gynekologické oddělení v Rakovníku ještě nedolehla informace o zákonu, že má rodina právo vyzvednout si přes pohřební službu mrtvé děťátko ať je jakkoliv staré a veliké. Takže jsem musela absolvovat s jedním „bílým pláštěm“ úplně zbytečnou debatu o tom zda je moje mrtvé děťátko vůbec člověk a zda mám nárok ho pohřbít.
Vše se poté vyjasnilo. Byla jsem první zde, kdo si chtěl takto malé děťátko odnést a pohřbít. Chvilku jsem i pochybovala, zda to všechno má smysl.
Ale už druhý den mi došlo, jak bych se cítila hrozně, kdybychom ho tam nechali. Byl to chlapeček. Vše kolem zpopelnění zařídil můj skvělý muž. Žádnou „objektivní“ příčinu, proč nás chlapeček opustil v pátém měsíci, jsme se nedozvěděli. Sama to vnímám jako velikou oběť i dar. A čas se naplnil jindy a jinak než jaká jsou naše pozemská očekávání.
Urnu jsme si odvezli na Vysočinu, kde máme velikou louku u lesa. Uprostřed je mladý dub. Shodli jsme se s mužem, že to je to pravé místo kam našeho chlapečka pochovat. Z bílého jílu jsem uhnětla pohřební misku. Jednoho dne jsme se vypravili společně i s dětmi k dubu a rozloučili se. Umotala jsem z trávy figurku a dala jí na kámen. Chlapeček zůstane napořád součástí naší rodiny. Dub na louce je jeho navždy. Je to náš Anděl strážný. Necítili jsme, že by měl dostat lidské jméno. Zůstává s námi ve spojení v nějaké jemnější sféře, než je náš hmotný svět.
Jsem vděčná snům, že ke mně v pravý čas přichází a Síle, která je za nimi. Pomohly mi prožít vše co se dělo v klidu a míru. S pocitem, že co se děje se z nějakého důvodu má dít, ačkoliv to třeba rozum nemusí nutně chápat. Jsem moc vděčná lidem, kteří mě v té chvíli tolik podpořili. Díky tomu všemu se zážitek smrti pro mne stal transformací a ne tragédií.
Veronika
Pohřební miska a trávový anděl
Nejnovější komentáře