Dnes je tomu přesně měsíc, co se narodila moje dcerka Natálka. Ve 14:26 se její tělíčko ocitlo na tomto světě. Ale nebylo to takové, jako to má každá matka, která porodí miminko. Tohle miminko neplakalo, tohle miminko nedýchalo. Tahle malá holčička už odešla. Byla to chvíle, která zůstane v mé paměti. Od této chvíle mě hrozně bolí dětský pláč.
Když zemře dítě, svět není najednou růžový. Je černý a prázdný. Ale jedním vás v závěru vždy zaplní láskou, láskou i beze slov.
Semper in cordibus vestris.
Pocity štěstí mé tělo najednou neprovázejí. Najednou dny jsou delší a delší. Lidi jsou mi najednou vzdálenější. Některé lidi ani nechci vidět, protože nevím, o čem se najednou s nimi bavit. Rodina se tváří, jako kdyby se nic nedělo. Najednou procházka po městě je pro mě utrpením. Mám dny, kdy najednou je dobře. Jsem plná energie, ale vím, že je to jen tím, že moje hlava je zaměstnaná. Moje duše ale pořád trpí a pořád tam chybí část mě. Nikdy bych nevěřila, jak moc těžké je přijít o dítě. Vždy ve mně bylo přesvědčení, že mně se to stát nemůže, protože já bych tomu malému tvorečkovi dala to nejlepší. Ale opak je pravdou, i mně se to stalo a o to větší je bolestí, když s touto možností nepočítáte.
Pocity, které mám, mám najednou sama. Říkám si, že je mi líp, ale zjišťuji, že to tak není, jen s tím umím líp žít. Najednou nic není podstatné. Není najednou pro mě důležité, jestli je uklizeno nebo jestli je kolem mě nepořádek. Vím, že bych tu chtěla mít svoji dcerunku a zbytek už není ničím důležitý.
Přemýšlím nad budoucností a chci se mít lépe. Vím, že se mít lépe i možná budu, ale pořád je tu ten pocit prázdna. Ten pocit prázdna z budoucnosti její. Moc bych si přála ležet tu a koukat se do jejích malých očiček. Každý den, když jsem si hladila bříško a ona v něm byla, jsem se těšila na tu chvíli, kdy ji vedle sebe budu mít a budu ji mazlit a hladit a sledovat, jak spí, jak je klidná a v bezpečí a najednou jsem musela řešit pohřeb. Tu nejodpornější věc, kterou bych chtěla řešit. Pro mě řešení pohřbu byla ta nejhnusnější věc, když ona nepatří do rakve. Proč mám řešit zpopelnění, když má být v bezpečí. Ta hnusná věc urna. Ze začátku jsem si ji představovala jako hnusnou zelenou obdélníkovou krabici, na které je přivrtaný kovový plíšek se jménem. Ani nevím, proč jsem si ji představila právě takhle.
Je hrozné, co vše spojuje naši mysl s věcmi, které jsme zažili nebo máme zažít a bojíme se jich. Třeba když jsem poprvé vzala urnu do rukou, zjistila jsem, že není tak ošklivá, byla to černá obyčejná nádoba. Nijak mě neurážela, ale moc mě bolelo, že v ní je moje dcerunka. Když jsem jí ale vzala do ruky, něco se v ní hýbalo, něco tvrdého. V tu chvíli, jsem se začala hrozně bát, že je tam nějaká kost, něco co nechci vidět… Koupili jsme keramické srdce, protože jsem nechtěla, aby byla v té urně, co mě tak vadí. Věděli jsme, že si ji musíme přesypat sami, jinak by jsme zase museli něco zařizovat a já v tu chvíli nic zařizovat nechtěla. Chtěla jsem ji jen vysvobodit z té ošklivé urny. Měla jsem to v sobě jako povinnost, vysvobodit ji a dát ji do něčeho lepšího. Když jsme ji otevřeli, byl tam jen kus plechu z rakve. Nechápu proč náš mozek spojuje myšlenky s něčím hned tak hrozným. Pak už mě spíš napadalo, že je tak hrozné, že z ní zbylo tak málo. Když jsme zařizovali pohřeb, řekli mi, ať jí připravím bílou hadrovou plenu, ale mně to přišlo málo. To její malé tělíčko dávat jen do rakve v bílé hadrové pleně, tak jsem jí připravila bílou huňatou deku, co jsem měla do kočárku, ale do dneška se stejně bojím, že ji nedostala. V papírech jsem se dočetla, že byla zpopelněna v Táboře a myslím si, že určitě to tam jen kvůli ní nikdo nevezl. Najednou si zpětně říkám, že jsem pro ni měla udělat víc, když to bylo moje první miminko a já si ho tak moc přála.
Když jsem doma sama, dny jsou najednou tak hrozně hnusné. Ráno nemůžu vstát. Chci se donutit prospat celý den, ale ono to nejde. Když už se donutím vylézt, vidím kolem sebe bordel a uvědomuju si, že to musím uklidit a udělat. Ale vůbec nevím jak se k tomu donutit. Najednou nic nejde tak jako dřív. Nic není tak jednoduché.Teď tady sedím a poprvé si s mojí dcerunkou zkouším povídat. Říkám jí, jak moc mě to mrzí a jak moc mě to bolí. Snažím se jí vysvětlit moje pocity a doufám, že se mi třeba trochu uleví. Na chvíli to možná i pomůže, trochu to povolí, ty emoce, ale ta bolest tu pořád je. Ta bolest je pořád silnější než já. Myslela jsem si, že jsem silná, ale najednou vím, že tu sílu jsem musela dát jí, aby mohla odejít, aby mě mohla opustit. Teď musím načerpat novou energii, novou sílu, abych mohla dát dalším dětem sílu žít. Vím, že ona byla anděl, který mi dal ten pocit milovat ještě víc, ještě víc si uvědomovat jak moc miluju jejího tatínka. Najednou si víc uvědomuji, jak moc je důležité mít rodinu, svoji rodinu, svého manžela a své děti. V těchto situacích jsem čekala, že mě podrží moje rodina, moje mamka, ale nejvíc mě drží moje nová rodina, můj manžel. Vážím si víc přátel. Ona mě naučila žít, jinak žít pro jiné lidi než jsem žila doteď.
Každá slza teče po tváři jako pohlazení, stéká kolem úst jako slova, a pak teče k srdci jako pocity. Přemýšlela jsem, jaký měla úkol na tomto světě, co pro mě měla udělat, jestli jsem něco provedla a zda mě někdo za něco trestá. Ale myslím, že jsem si tou bolestí zaplatila tu lásku, kterou mám. Toho úžasného chlapa. A aby odešla v ten správný čas, vybrala si to období po svatbě, abych chápala že mám z té svatby mít stále radost. Abych si vážila toho, co pro mě můj miláček celou tu dobu dělal, kolik štěstí do mě dával a když cítila kolik lásky už ve mně je, tak šla, protože svůj úkol splnila, i když mě to tak bolí, ale ona to nevěděla, že mě to tak bude bolet. Přišla do mého bříška jako malý andílek a jako malý andílek odešla. Byla tu se mnou tak krátce, ale zároveň tu nejúžasnější dobu.
Přemýšlím stále, proč se na mně tak podepsala, proč mám všude jizvy. To protože čistila mou duši od všech bolestí z mého života. Vždy mě bolela moje minulost, co se týká mé rodiny. Všechny ty myšlenky, zážitky a hrůzy mě celé těhotenství nějak přestaly zatěžovat. Teď sice nahradily tyhle zážitky a křivdy, bolest z toho, že tu najednou není, ale ten pocit je na jednu stranu úžasný. Najednou miluju někoho, kdo nikdy nemusel ani promluvit. Nikdy se na mě nemusel podívat. Nemusel mě obejmout. Stačila jen její přítomnost a láska. Její kopance a škytání. Stačilo jen to že se mnou sdílí jedno tělo a jednu duši. Je to tak, moje duše je její a moje srdce bušilo pro nás dvě. Nepumpovalo jen krev, pumpovalo i lásku.
17. 7. 2018
Už utekly 4 měsíce, kdy jsem tě naposled cítila v bříšku. Pořád je to jako včera, i když dny utíkají, smutek po tobě je pořád stejný. Pořád cítím tu velkou díru, která se nikdy nezaplní. Spousta lidí mi povídá, že čím déle budu bez tebe, bude to méně bolet. Ale opak je pravdou. Čím déle jsem bez tebe, bolí to více, protože zapomínám, jaké to bylo, když jsi škytala a kopala mě. Bolesti, v kterých jsi přišla na svět, už jsou jen pouhou vzpomínkou. Pokoj je stále prázdný. I přesto, že jsem nábytek přesunula, pořád tu vidím tu postýlku, která tu pro tebe byla připravená. Stále cítím to prádlo, které jsi měla připravené. Už se mi ani nechce skládat to mé do těch poliček, které byly pro tebe.
Snažím se najít něco, co by mi pomohlo bez tebe být, ale je to moc těžké, nasadila jsi vysokou laťku. Pocity, jako jsem měla s tebou, jsem s nikým nikdy na světě neměla. Radost, kterou jsi mi dala, se nedá ani popsat. Našla jsi tu nejjednodušší cestu k mému srdci, ale odešla jsi a neřeklas mi cestu.
Snažím se každý den tu cestu uklidit, zasypat ty bolavé vzpomínky a kráčet po ní se vztyčenou hlavou, že je to cesta mé dcery, ale stále ji nemohu najít. Byla jsi pro mě výjimečná a ani nevím čím. Nikdy jsem si nemyslela, že láska může být tak velká.
Už vím, co znamená milovat. Znamená to zanechat tě v srdci, ale za žádné situace na tebe nepřestat myslet.
Nevěřila bych, v jakých situacích si na tebe vzpomenu. Vidím tě všude. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že mi dáváš najevo, že tu jsi se mnou.
Třeba ten mrak. Určitě jsi ho svojí malou ručičkou vytvarovala do své tváře, abych věděla, že jsi v pořádku. Každý den tě vidím na obloze. Ráno jsi ta nejzářivější hvězda a když se rozednívá, jsi nebe plné červánků. A navečer jsi ten nejkrásnější mrak na obloze.
Vidím tě všude.
Terka
Nejnovější komentáře