Vyrůstala jsem na malém městě v krásné krajině Českého středohoří, kde bylo vše dostupné, vše po ruce a vše ve své podstatě bezpečné. Ve městě jsem byla jen od pondělí do pátku. Na víkendy a téměř veškeré prázdniny jsme jezdili s rodiči a mým bráchou „na chatu”. Pendlování „týden tam, víkend jinde” mi zůstalo v podstatě až do nedávné doby. Když jsem po maturitě odešla na studia, hned v září nám tatínek oznámil, že má nádor na plicích. Do konce mého prvního školního roku mimo domov to ještě zvládl. V létě pak umřel. Bylo mi 19 a s takovou ránou osudu jsem se srovnávala spoustu let. Čas šel dál, rána se téměř zahojila. Po studiích jsem se odstěhovala na západ Čech, za prací a za chlapem. Po pár letech přišla další těžká zkouška. Umřela tatínkova sestra, moje milovaná tetička z Německa. Byla těžce nemocná a z kláštera nás o jejím stavu informovali, až když věděli, že jí není pomoci. Jezdili jsme za ní každý týden, někdy 2x do týdne. V noci tam, večer zpět. Asi po 1,5 měsíci tetička zemřela… Po nějaké době se změnil i můj život na západě. Dlouhodobý, možná i přechozený vztah prostě skončil. V té době mi to už ani nevadilo, necítila jsem žádný zármutek, spíš se mi neskutečně ulevilo. Měla jsem úžasnou práci, která mě naplňovala a držela nad věcí. Po dalších pár letech jsem se ale rozhodla, že se vrátím na svou „rodnou hroudu”, že se chci vrátit domů, i když jsem vlastně nevěděla, kde to je. Nakonec jsem v roce 2017 na západě skončila, sbalila věci ze svého bytu 1+kk do jednoho náklaďáku, kaktusy do fabie a vyrazila žít (prozatím) v domě se svou maminkou, v domě po tatínkových rodičích, na vesnici v srdci Českého středohoří. V plánu jsem měla koupi bytu ve městě, ale nějak se mi na vesnici zalíbilo tak, že jsem konečně získala pocit chybějícího domova. Ano, to je můj domov. Les a kopce všude. V lese zvířata, srnky, daňci. Prostě paráda. Po jednom menším kotrmelci při hledání práce jsem našla takovou, která mě opravdu bavila. Takže jediné, co by se zdálo, že chybělo v mém životě, byl muž. Bylo mi to jedno. Po minulých vztazích jsem tak nějak zjistila, že mi je samotné lépe, že nechci pořád vysvětlovat, proč jedu s kamarádkama na vícedenní čundr (normální ženy přece plkají nad kávou v kavárně), proč chodím do posilovny nebo na jógu (vždyť to přece k ničemu není), že nechci být neustále nervózní z myšlenek na to, co udělám zase špatně… Také otázka dětí byla pro mě v podstatě vyřešená. Nemám partnera, který by za to stál, tak nemůžu mít děti. Takže tak jsem i odpovídala na netaktní otázky blízkých, známých. Nebylo to o tom, že bych děti nechtěla, jen jsem je nechtěla mít za každou cenu s někým, s kým mi není dobře… Čas šel dál a já měla pro loňský rok 2020 plno plánů, hlavně cestovatelských. Chtěla jsem absolvovat 240 km pěšky, dojít do Santiaga. Koupila jsem si letenku a hned z kraje roku začala pořádně trénovat svou fyzičku a začala vybírat odpovídající vybavení. S výběrem vybavení mi pomáhal kamarád, kolega z práce, který měl také své cestovatelské plány. Odcestovat kdo ví kam do hor, jen s batohem, sám a vrátit se kdo ví kdy. Takže i kopce jsme začali zdolávat společně. Po velmi krátké době jsem zjistila, že ty kopce nezdoláváme ve dvou, ale že je nás víc, že jsem těhotná. Před první prohlídkou na gynekologii jsem začala krvácet, důvod byl znatelný na ultrazvuku až druhou prohlídku – dvojčátko, kterému netlouklo srdíčko a tak se rozhodlo odejít. V té době jsem to přešla, to se přece stává. Hlavně že tomu jednomu miminku srdíčko tluče… Také jsem hned věděla, že si miminko nechám, ať se bude dít cokoliv. Ať se tatínek rozhodne jakkoli. Oběma se nám život otočil vzhůru nohama. Po tom, co jsem vyšla s pravdou ven, šlo vše strašně rychle. Řekli jsme si, že spolu chceme být, že spolu chceme vychovávat naše prvorozené. Seznamka s mojí maminkou, s jeho rodiči, rozhodnutí, kde budeme bydlet… To na co jiné páry mají třeba i několik let, jsme stihli vyřešit během měsíce. Moje vyšetření byla naprosto v pořádku. Až na únavu a lehké zadýchávání do kopce, jsem se cítila dobře. Stihli jsme i kratší dovolené po republice, kde jsme se poznávali a v podstatě se jen ujišťovali, že je nám spolu dobře… Pak přišel začátek srpna. Já už jsem si malovala, jak v práci skončím v polovině září, budu čerpat zbytek dovolené než nastoupím na mateřskou a budu jen zařizovat blbinky pro miminko. 4. 8. 2020 se nám opět obrátil život vzhůru nohama. Brzy ráno přišly komplikace. Okamžitě jsem volala záchranku a byla jsem odvezena do porodnice. Ve 25 t.t. Verdikt byl krutý. Předčasné odlučování placenty a okamžité ukončení těhotenství. Císař. Dostala jsem se do šoku a nechtěla podepsat souhlas s operací, nerozuměla jsem tomu. Proč? To se nedá nic dělat? Vždyť miminko kope, přece se nemůže stát nic zlého. Je to moc brzo. Vždyť umře. Pan doktor na mě pak už musel i zakřičet, že pokud souhlas nedám, že umřu taky. Můj muž to stihl do nemocnice ještě před operací, takže mu pan doktor vše vysvětlil ještě jednou. Operace musela být naplánována a provedena přesně na čas, protože volali záchranku s inkubátorem na převoz malýho na neonatologii do Ústí… Cesta na sál byla příšerná, byla mi hrozná zima, pořád mi něco říkali… Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech… a pak už nic. Po probuzení to bylo strašný, byla jsem omámená z narkózy a léků proti bolesti. Celé tělo mě bolelo, rozříznuté břicho a malý byl pryč… Už mě nekopal. Zradila jsem ho, neochránila, zradilo mě moje tělo… Druhý den jsem se snažila vstát, skoro to nešlo… Třetí den jsem už trénovala chůzi na chodbě, sem a tam… Musela jsem, chtěla jsem, aby mě brzo pustili, abych mohla za malým, vidět ho… Po propuštění jsem to stihla jen jeden den. V sobotu. Byl nádherný, nic krásnějšího jsem neviděla. Měl za sebou krvácení do mozku. Pořád jsem věřila, pořád jsem říkala, on to zvládne. Nezvládl. Sepse. V neděli nás už k němu pustili jen z dálky. V pondělí zemřel. Žil 6 dní. Po porodu mi zbyla prázdná náruč, jizva na břiše a další hluboké rány v srdci a na duši… Už nikdy nebudu stejná. I po půl roce, to vše prožívám znovu a znovu. Každý den se přemlouvám, abych vstala z postele. Někdy je to lehčí, někdy těžší. Někdy se nemůžu nadechnout. Budu se někdy smát? Budu se někdy vídat se svými přáteli? Budu jim rozumět? Budou oni rozumět mě? Přestanu se někdy bát lidí? Přežiju to? Po půl roce umím odpovědět jen na první otázku. Ano, budu se smát, směju se jen díky svému muži. Nezapomenu na něj, nezapomenu na svého syna? Ne nezapomenu. I když nebyl nikdy v mém náručí, bude navždy v mém srdci. Stejně tak dvojčátko. Věřím, že se jednou setkáme. A v pekle to nebude, tam už jsem byla. Cesta tam je strašně rychlá a jednoduchá. Cesta zpět je dlouhá a plná překážek. A před námi…

Jana

cestaFotografie od uživatele Tom Swinnen ze služby Pexels