Ztráta dítěte patří k jedné z nejtěžších životních zkušeností. A přestože se ztrátou nenarozeného či narozeného miminka potýká překvapivý počet rodin, o tomto těžkém tématu se moc nemluví. Výtvarnice a grafička Lenka Blažejová, která sama touto bolestnou zkušeností prošla dvakrát, se rozhodla tuto situaci změnit. Vydala tvořivý sešit, jakýsi pietní deník „Mému miminku“, který ženám může sloužit jako průvodce jejich ztrátou a v němž najdou podporu, příběhy, praktická doporučení a v sobě sílu to celé zvládnout.
Jaká byla hlavní motivace pro to, že jste se rozhodla napsat Průvodce po ztrátě miminka?
Šlo o pozvolný proces, který začal mým osobním příběhem. Mám dvě děti, ale mezi nimi jsem byla ještě dvakrát těhotná. Přišla jsem o dvojčátka, která se narodila ve 23. týdnu. Chlapečci byli ještě pár dnů v inkubátoru, ale narodili se tak brzy, že v tomto případě byl jejich odchod v podstatě milosrdný, protože by měli velká postižení. Pak jsem otěhotněla znovu a myslela jsem si, že jsem si tu smůlu už vybrala, ale na kontrole při prvním ultrazvuku lékař zjistil, že se jedná o zamlklé těhotenství. Cítila jsem se hodně na dně, ale v těch okamžicích mi obrovsky pomohlo kreslení a psaní. Díky němu jsem šechno pustila a za tři měsíce jsem pak otěhotněla, aniž bych to zvlášť očekávala. Narodil se mi syn a skončilo to happyendem. Kreslením se tenkrát pro mne událo něco velmi důležitého, došlo k velké proměně. Přestože jsem vystudovala výtvarné školy – střední a vysokou – na vysoké jsem v podstatě kreslit přestala. Příliš jsem se porovnávala s ostatními a připadala jsem si málo dobrá. Měla jsem pocit, že to, co dělám, musí být super umění a z malování se mi úplně vytratila spontánnost. Ale prostřednictvím nenarozeného miminka jsem všechny své pocity bez sebemenší cenzury dostávala ven a najednou jsem cítila obrovskou svobodu, až takové zvláštní štěstí ve vší té hrůze. Po nějaké době jsem pocítila, že s tím, co jsem našla, potřebuji být v kontaktu. Stala jsem se i dobrovolnou laickou poradkyní Prázdné kolébky – sdružení, které nabízí pomoc rodičům, kteří přišli o miminko. Tato setkávání mě velmi naplňují.
Nikdy vám nedělalo problém o svém těžkém zážitku mluvit?
Tomu, kdo byl ochotný naslouchat, jsem o tom vyprávěla, ulevovalo se mi a pomáhalo mi to. Necítila jsem se s tím tak sama.Uvědomila jsem si, jak moc se o tom mlčí. Mně už dětství vadilo a hodně zraňovalo mlčení. To, že se nemluví o tom, co člověk v sobě v hloubce prožívá. Myslím si, že ztráta dítěte je jedna z nejtěžších životních zkušeností a je zbytečné, aby se k této bolesti přidávala ještě další a tou je obrovská samota žen, které touto zkušeností procházejí.
Někdy se ale může stát, že člověk chce o svém těžkém zážitku mluvit, ale okolí vlastně neví, jak na to reagovat…
Občas jsem se setkávala s nevhodnými poznámkami typu: „budete mít další“ a „přece jedno dítě už máte“ a podobně. Lidé chtějí pomoct, ale neví, jak reagovat. Ale sama na sobě jsem poznala, že když se tomu člověk věnuje a o zranění pečuje, zahojí se. Trvá to a strašně to bolí, ale je dobré s tím pracovat, vyplakat se. Nezáleží na to, jak dlouho těhotenství trvalo. Žena si vytvoří k miminku vztah už od začátku. A když nějaký vztah skončí, člověk přirozeně prochází truchlením a zármutkem, stejně jako v případě, kdy odejde jakýkoli jiný blízký člověk. Akorát v tomto případě se o tom moc nemluví. Je to velmi individuální, ale ideální je, když si žena najde nějaký svůj způsob, jak se s miminkem rozloučit. Úlevný může být nějaký rituál rozloučení. My jsme u dvojčátek uspořádali pohřeb, na který jsme také pozvali naše přátele, a bylo to hodně podpůrné. Mému muži tehdy také hodně pomohlo, že se soustředil na všechno zařizování, za což jsem mu vděčná, já bych to tehdy nedala. V případě zamlklého těhotenství, jsem se s miminkem rozloučila tak, že jsem vyrobila figurku ze včelího vosku a vložila ji do hnízdečka z vlny, kam mu moje dcera přinesla dárečky. Pak jsme šli i s mužem k řece a miminko v lodičce z kůry pustili po vodě. Celé to bylo hodně dojemné…
Jak jste prožívala vaše další těhotenství, které mělo šťastný konec? Byla jste hodně úzkostná?
Bylo to velmi náročné, obzvlášť v těch týdnech, kdy se v předchozích těhotenstvích něco dělo, jsem prožívala úzkost a bála jsem se. Mně osobně pomáhalo, že jsem chodila do kostela k Pražskému Jezulátku, které je ochránce miminek. Před každým vyšetřením jsem se modlila, ať to dobře dopadne. Cítila jsem potřebu odevzdávat to nějak výš, říkala jsem si, že sama jako jedinec ten strach nemohu unést. Ale jak týdny ubíhaly a miminko i břicho byly čím dál větší, bála jsem čím dál méně.
Dá se říct, že jste po svých zážitcích nějak posílená? Je něco, co vás tato zkušenost naučila? Něco, v čem vás změnila?
Zpětně vidím, že se toho změnilo hodně. Míň se bojím být sama sebou a víc si uvědomuji, co je v životě opravdu důležité. Myslím, že předtím jsem viděla svět víc černobíle. Přineslo mi to spoustu věcí a také to, že jsem předtím nějakými ztrátami, ať již to byl rozvod rodičů nebo smrt otce, prošla v dětství a v pubertě a neuměla jsem s tím zacházet. A teď, když jsem takovou velkou ztrátu prožila jako dospělá a úplně jiným způsobem, tak mám pocit, jakoby mě to osvobodilo i od těch dřívějších traumat a těžkých věcí.
Váš „Průvodce“ vyvolal velkou odezvu. Otevřela jste důležité téma…
Vůbec jsem netušila, jak potřebné je o tom mluvit. A kolika lidí se to týká. Pro mne bylo překvapením – a spoustu žen mi to potvrdilo – že když se jim toto stane, tak najednou zjišťují, kolik žen v jejich okolí se potkalo s podobnou zkušeností. Přijde mi důležité se tímto tématem zabývat. Člověk by neměl na ztrátě přehnaně ulpět, ale je důležité se s miminkem rozloučit, uctít ho a dát mu v rodině nějaké místo.
Co byste vzkázala ženám v podobné situaci? A lidem kolem nich?
Okolí nemusí říkat nějaké fráze, stačí říct „mrzí mě to“ nebo „jsem tady pro tebe“. Skvělé je nabídnout i praktickou pomoc, často ženy nebo oba rodiče mohou zapomínat například na jídlo nebo pro ně může být těžké si dojít nakoupit. Stačí jen s člověkem být, vyslechnout ho, netlačit na něj. A vzkaz ženám? Člověku se v tu chvíli všechno zhroutí. Mně přišel na začátku nejtěžší ten šok, vůbec si připustit, co se stalo. Člověk má pocit, že se mu to celé jen zdá. Nějakou dobu to trvá, chce to trpělivost, ale bude líp. Přeji ženám, ať v sobě najdou sílu a způsob, jak se s miminkem rozloučit. Když si tím, i když s bolestí projdou, může se jim ulevit. A moc jim přeji naději do dalšího těhotenství s tím, že dobře dopadne.
Text: Monika Otmarová, foto: Jan Malý
Nejnovější komentáře