Na druhé miminko jsme s mužem čekali víc než ROK.
Začátky těhotenství pro mě byly velmi radostné, nicméně těžké.
Bylo mi hodně zle.
Byla jsem unavená, vyčerpaná a plačtivá.
Nic moc mi nechutnalo, nic moc mě nebavilo a připadala jsem si jako na dně nějaké studny, kde je tma a zima, přestože venku bylo nádherné léto.
Těhotenství mě stahovalo do velké samoty a temnoty. Celé dny jsem byla schopna jen základních životních úkonů, jako je dojít si na záchod, vysprchovat se nebo uvařit synovi oběd.
Pár týdnů jsem s tím bojovala a snažila se o to, aby mi bylo lépe. Docházela jsem na různé terapie, užívala homeopatika, nicméně stále jsem měla pocit, že doslova JEN PŘEŽÍVÁM.
Prvním těhotenstvím jsem se skrze automatickou kresbu prokreslila až do domácího neasistovaného porodu.
BYLO TO TAK NÁDHERNÉ!
Snažila jsem se i tentokrát s miminkem přes pastelky spojit, ale nedařilo se mi to. Smrděly mi esenciální oleje, které jsou součástí našeho každodenního života, a dokonce mi vadily i barefoot boty, které nosím už skoro 5 let.
Nechápala jsem to, ale s pokorou to přijímala v domnění, že první syn mě napojil NAHORU a tohle dítě mě má zřejmě napojit DOLŮ.
Všichni mi říkali, že po prvním trimestru to bude určitě lepší a mě nezbylo nic jiného než doufat, že to tak skutečně bude.
A BYLO.
S nástupem druhého trimestru se mi konečně ulevilo a začínám „normálně“ fungovat.
Čtvrtek 12. září 2019
Kontrola u gynekologa mě dojímá. Na ultrazvuku vidím nádherné miminko, které si tam doslova lebedí. Plave si poklidně v plodové vodě, máchá ručičkama, kope nožičkama a společně se synkem, který tam je se mnou, nás hřeje pocit, že to s největší pravděpodobností bude jím vytoužená holčička, sestřička.
Odcházíme domů s informací, že je vše pořádku.
Sobota 14. září 2019
V noci mi není moc dobře. Pobolívá mě v podbřišku a kyčle. Zřejmě jsem to trochu přehnala s úklidem a určitě se z toho vyspím, říkám si. Jenže ráno to není o moc lepší.
Mám jet do Prahy na ženský kruh, kterého se mi nechce vzdát.
Věřím, že mi sdílení v ženské společnosti udělá dobře, a tak JEDU.
Neděle 15. září 2019
Sedím na ženském kruhu a sdílím všechny svoje radosti i strasti. Pomalu, ale jistě mě v průběhu odpoledne přemáhají čím dál tím silnější křeče v podbřišku a začínám mít pocit, že něco není v pořádku. Odcházím na toaletu a na kalhotkách mám stopy krve.
Je mi jasné, že musím ženský kruh opustit.
Z auta volám svému gynekologovi. Ten mě uklidňuje, že to určitě nic nebude, ale ať si pro jistotu zajedu někam na pohotovost.
Jedu do nejbližších Střešovic, nicméně mě odesílají do Motola, že nemají porodnické oddělení.
Křeče se stupňují a začíná mě děsit, že mají jistou časovou pravidelnost. Sama sebe uklidňuji, že je určitě vše v pořádku, nicméně někde tam vzadu tuším, že NENÍ.
Píšu manželovi zprávu, že jsem v Motole. Jede i se synkem za mnou. Mezi tím se dostávám na ambulanci, kde se na ultrazvuku ukazuje, že mám čípek zkrácený na 3 mm. Hrozí mi předčasný porod, respektive potrat, protože jsem ve 20. týdnu těhotenství.
Nemůžu tomu uvěřit, vždyť jsou to 3 dny, kdy bylo všechno v naprostém pořádku!?
Verdikt je jasný. Okamžitý příjem s tím, že mi dají do kapačky magnezium, které by mělo činnost dělohy uklidnit, ideálně zastavit. Poté pokud vyjde dobře kultivace, je možná cerkláž.
Vidím oči lékaře a vidím v nich, že to nevypadá příliš nadějně.
Sama sebe se snažím uklidnit, že je tu pořád naděje, že to dobře dopadne.
Manžel se synem odcházejí domů. Jsme domluvení, že hned zavolám, kdyby se cokoliv změnilo. Dostávám se na pokoj, kde leží dvě těhotné ženy čekající na císařský řez. Je mi čím dál hůř, v křečích začínám rozpoznávat sílu a intenzitu kontrakcí. Sestru, která přiváží kapačku vidím jako anděla spásy. Ještě se jí stihnu zeptat za jak dlouho by to mohlo zabrat a pak už jen sama sebe slyším, jak křičím, že asi UMŘU.
Moc dobře si pamatuji ten pocit těsně před narozením syna. Ten pocit, kdy jsem stála na hranici života a smrti. Teď jsem na ní znovu a už vím, že až jí přejdu, bude to tentokrát JINAK.
Třesou se mi nohy, brní mi ruce, točí se mi hlava.
Místo toho, aby mi sestra napíchla kapačku, kontroluje odezvy miminka a volá doktora. Srdíčko miminka bije. Ten zvuk se mi bytostně zažírá do paměti, do každé buňky mého těla.
Vezou mě rychlostí blesku na porodní sál.
Smlouvám s Bohem i s miminkem, že ještě nechci rodit a ptám se PROČ? Bůh i miminko v tom ale mají jasno a nedávají mi ani žádnou odpověď a ani minutu času navíc. Pokládají mě na porodní křeslo a na dvě kontrakce je miminko venku. Hned za ním jde placenta. Vypadá to, že je celá, nicméně i tak chtějí mít lékaři kvůli předčasnému porodu jisto, a tak mi dělají revizi. Bolí to. Křičím jako smyslů zbavená, a nevím, jestli mě víc bolí všechny ty nástroje v děloze nebo to, že miminko odnášejí a já vím, že KONEC.
Prosím sestru, aby mi miminko ukázala, že se s ním chci rozloučit.
Slibuje mi, že miminko zabalí a za pár minut přijde.
Lékaři odchází. Zůstávám na porodním sále sama.
To ticho a ten klid si budu pamatovat už NAVŽDY.
Ten moment, kdy stojíte tváří tvář PRAVDĚ A SMRTI.
Každá vteřina je jako věčnost a já cítím zvláštní úlevu.
Smrt si vzala moje dítě a s ní i jakousi tíhu mého života.
Přichází sestra s malým zeleným uzlíčkem.
Je to holčička.
Alžbětka.
Je nádherná. Ještě teploučká. Leží mi v náruči, a i když vím, že je mrtvá, jsem šťastná, že jsme dostaly šanci potkat se tváří v tvář.
Nemůžu z ní spustit oči a jsem ohromena tou sílou klidu a míru v nás obou.
Na vedlejším porodním sále rodí žena. Křičí jako já před chvíli, nicméně na konci jejího porodu křičí i její miminko. Proběhne mi hlavou myšlenka, že by mi to nejspíš mělo být líto, protože ona drží v náručí dítě živé a já mrtvé.
Ale není. Cítím, že jsme obě na jedné lodi. Že život a smrt patří k sobě. Z nás obou se s rozdílem pár minut staly matky, a to co nás rozděluje, je jen tenká stěna mezi porodními sály.
Hladím Bětušku po hlavičce, ale ta už je studená.
Cítím, že je ČAS.
Přichází sestra a odnáší jí.
A zase to TICHO.
Zůstávám na porodním sále do doby, než mi přidělí pokoj.
Mezitím volám manželovi s tím, ŽE JE PO VŠEM.
Nechápe a je v šoku.
Vždyť od přijetí do nemocnice do úplného konce uběhla sotva hodina. Přijít rozloučit se svojí dcerkou už nestihne, nicméně jsem měla to štěstí, že jsem u sebe měla telefon a mohla si jí vyfotit.
Posílám mu fotku, za kterou nepřestanu být do své smrti vděčná.
A zase to TICHO.
Jsem na pokoji s postarší paní, která naštěstí nemá potřebu komunikovat, ani dlouho svítit a brzy po večerce klidně usíná.
Pláču celou noc. Mám strach usnout, protože se nechci probudit a zjistit, že to nebyl jen zlý sen. Usínám totálním vyčerpáním a zoufalstvím v půl šesté ráno. V šest mě však budí ostré zářivky a sestra, která mi jde měřit tlak. Jsem jí odevzdaná a očima jí beze slov prosím o kapku soucitu. Jako by mě vyslyšela a ptá se mě jaká byla noc. Zvládnu jen říct, že jsem nespala. Hubuje mi, že jsem v noci někoho nepřivolala. Zřejmě by mi dali nějaký prášek.
Jako by šla práškem zaspat nebo snad dokonce zahnat taková bolest….?!
Zažila jsem toho v životě už hodně. Maminku její tehdejší přítel zavraždil a pak zavraždil sebe. Bylo to tak kruté a nečekané. A taky to bylo v televizi. Tatínek zemřel sám v nemocnici a v bolestech po úrazu hlavy a alkoholem vyčerpaném organismu, zatímco já byla v 7. měsíci těhotenství se svým prvním synem. Alespoň jsem měla šanci se na jeho smrt připravit a důstojně se s ním rozloučit.
Teď mi zemřelo vlastní dítě.
Je to jako by mi někdo zabodnul nůž do srdce nůž a pomalu s ním otáčel.
Ptám se znovu PROČ a nenacházím odpovědi. Z lékařského hlediska zatím nebyla nalezena žádná příčina.
Pondělí 16. září 2019
Začínám chápat, jak moc mě moje holčička milovala a jaké dary mi svým odchodem tady zanechala. Jak moc byla ke mně milosrdná. Jak mi nedovolila žádnou cestou se na ní napojit, abych nemohla zjistit, že něco takového chystá. Jak odešla rychle a důstojně. V lásce, klidu a míru. Jak mě přišla vysvobodit ze všech bolestí, které jsem kdy zažila, tou největší bolestí, jakou ztráta dítěte je, abych JÁ mohla ŽÍT dál už JINAK.
Jak velkou oběť života přinesla, abych pochopila a svůj život změnila.
Skrze bolest z její ztráty najednou víc vidím sama sebe, víc si sama sebe vážím a mám víc odvahy jít za svými sny bez ohledu na to, co si o tom myslí ti druzí.
Kéž mám účty se smrtí minimálně na nějaký čas srovnané.
Kéž na cestě k novým začátkům mi svítí světlo lásky a naděje.
Kéž Alžbětka, naše milovaná holčička, odpočívá v pokoji.
AMEN.
P.S. Růženka je jméno, které Alžbětce dal náš Erik hned jak k nám přišla do bříška. Jako by snad věděl, že usne.
Nikdo z nás však netušil, že NAVĚKY.
Jaké pak bylo překvapení, když moje 2 přítelkyně, každá na jiném konci světa uctily Alžbětku růží.
V symbolu růže bude s námi už NAVŽDY.
Nejnovější komentáře