Tento týden to bylo zrovna 10 let od chvíle, kdy jsem ve 24 tt. porodila své dva maličké chlapečky Čestmíra a Viléma, s kterými jsme se za 3 a 4 dny rozloučili.
Teď si tady žiju svůj normální obyčejný život. A jsem moc ráda, když si zas a znova můžu vzpomenout, co všechno jsem díky nim během 10 let poznala…
Když se tím, co se stalo, láskyplně zabývám, když si to občas láskyplně připomenu, zjišťuji, že se rána zacelila. Stala se z ní jizva, která je zdrojem vnitřní síly a připomínkou něčeho důležitého. Díky ní si uvědomuji v každodenním shonu, co je opravdu důležité.
Proč o tom pořád mluvím a píšu?
Možná proto, že v mém dětství a v životě rodičů a prarodičů bylo hodně neopečovaných ztrát, o kterých se moc nemluvilo. Nebyla pro to slova. Za tím mlčením bylo tiché zoufalství. Já je vnímala a nevěděla si s tím rady. Tam bylo a je to moje největší a nejhlubší temno. Obrovská rána jako bezedná propast žalu.
A já díky svým chlapečkům zjistila, že ta propast smrti a zoufalství má dno. A že z něho opravdu klíčí nový život. Ale trvá to. Možná to zní pateticky, ale když člověk „ryje držkou v zemi“, dostane se na dřeň, tak už spousty věcí neřeší. Všechny nepodstatné věci, přebytečné masky a nánosy odpadávají. Zůstává jen to podstatné, jádro, zdroj…
Co všechno jsem díky svým chlapečkům poznala? A co si potřebuju připomínat?
Že po každé noci přijde ráno.
Že je dobré mluvit, psát, tvořit. Nebo jen být s bolestí, ona se postupně promění.
Že člověk zvládne strašně moc, ale není dobré v tom být sám. A když to nejde mě samotné, tak si můžu říct o pomoc.
Že smrt mých chlapečků byla milosrdná. Že nebyla zbytečná, tak jako všech dalších miminek, která tu už nejsou.
Že smrt může být dobrá… Že se rána, s ní spojená může zahojit. Že se o ni můžu opřít a čerpat z ní sílu a vděčnost za to, že tady jsem. Za to všechno co mám, za mé blízké.
Že je dobré ukázat (světu) svou zranitelnost. Že se nemusím skrývat. Že moje citlivost a „divnost“ může být dar. Že když překonám strach z odsouzení, jsem daleko blíž spoustě lidem. A s překvapením pak zjišťuji, že v tom nejsem sama.
Že můžu důvěřovat a věřit životu. A sobě.
Že můžu dělat chyby, být nedokonalá a dělat co mě těší.
Že můžu mít přání a toužit. A že mi pomáhá modlit se a pak tomu dát prostor a čas. Nechat život, ať si najde svoje cesty.
Že zázraky se dějí, ale jinak než v tu chvíli třeba chci a myslím si, že je to tak správné.
Že už nemusím být oběť děsivých okolností. Že se může uzdravovat i bolest z dávných ztrát mého života. I bolest těch, co tu byli přede mnou. Že mí rodiče a prarodiče neměli možnost to takhle mít, ale že já ji mám…
Že nemusím brát smrt jen jako prohru, jako něco, čeho si ze všech sil nebudu všímat a nebudu o tom mluvit. Že to nemusím držet, vydržet a předávat tu tíhu dětem. Že to můžu pustit a hledat slova a cesty jak to uchopit.
Že smrt může být cestou k uzdravení. Že se paradoxně může stát zdrojem ŽIVOTA.
A tak se dál a dál, s každým vyprávěním, láskyplnou připomínkou můžu uzdravovat…
A být na CESTĚ…………….
Nejnovější komentáře