V životě každého z nás přijde chvíle, kdy nechceme věřit, že se to stalo. V šoku doufáme, že je to jen zlý sen a že se brzy probudíme do světa, kde zase všechno bude fajn. Nejradši bysme posunuli čas o kus nazpět. Na počítači je na to dokonce i tlačítko, člověk se může vrátit o několik kroků zpět a změnit to, co již udělal. Třeba umazat kus věty.
Když jsem byl kluk, tak jsem nesnášel prohrávat. Vždycky jsem odněkud naštvaně utíkal marně se snažíc vymazat z reality nějakou porážku. Stejně to nefungovalo. Na počítači to někdy šlo, člověk shodil hru a sem-tam se povedlo, že se prohra nezaznamenala a mohlo se pokračovat. Jindy se stačilo vrátit k dříve uložené pozici. Pak začít znova o pár kroků zpět. A s informacema o tom, co přijde se zkusit připravit, udělat něco jinak a tentokrát neprohrát. Nebo najít tajný kód a aktivovat si nesmrtelnost nebo nějaký zbraně či dovednosti navíc. Vždycky se dal vymyslet nějakej fígl, jak ty stroje obejít a porazit. A když ne, tak šlo použít tlačítko dole, bájný restart, ten často zafungoval, starej dobrej tvrdej restart. To se potom hrálo. A vyhrávalo. Možná to úplně nebylo ono, ale v tu chvíli to asi bylo jedno. I když ta hra vlastně ztratila smysl. Celý to mohlo být o představě a iluzi úspěchu, že je člověk bez chyby, že se nic zlého stát nemůže. Prostě vítěz bez rizika a pochyb.
Čas šel dál, člověk se poučil, zjistil, že fígly jsou, ale v jen velmi omezené míře. Tlačítko restart není k dispozici. Že to hlavní je být a žít. Vyhrávat i prohrávat. Pořád jasněji přicházely signály, že životem se člověk učí. GLEN měl kdysi jako motto větu „We love mistakes“ („milujeme chyby“). Objevily se FuckUpNights. Příběhy o selháních. Příběhy vcelku úspěšných lidí. Ti ale nemluvili o svých povedených činech. Ale o všech průšvizích, pádech, úplném dnu, krachu, marnosti, bankrotech, zoufalosti a o jejich pomalém sbírání se. A o tom, jak jim tyhle všechny životní kotrmelce pomohli na cestě k lepším dnům. K poučení, uznání a integrování toho všeho. Jak nás chyby učí o nás samotných. Uznání toho, co nám neúspěchy přinášejí je klíč k úspěchu. A tak si člověk skoro myslí, že umí prohrávat a že se s ledasčím smíří. Ale nějaká forma sdílení neúspěchů není až zase tak obvyklá a veřejnou reflexí nepovedeností se taky zabývá málokdo.
Natož na Facebooku sdílet nějaké bolestné osobní události. Ve světě nově narozených miminek je to spíš o radosti a gratulacích. Kde kdo by z toho snad usoudil, že se vždy jen čeká na zprávu, že maminka a děťáko jsou zdrávi a pak přijde fotka a pod ní komentáře.
Člověka z té představy probudí až zpráva, že Ferdíkovi nebije srdíčko a že už nežije. Přichází šok a obrovskej smutek. Prohra to sice není, nikdo s nikým nehrál. Šlo jen o lásku, ke které se mimo plán a bez optání přimotala smrt. V okamžiku tohodle šoku by to mohl být právě ten moment uzavření bran a snahy dělat, že se to nemohlo stát a ani nestalo. Nicméně já nemám chuť hledat tlačítko „zpět“, šmátrat pod stůl po tlačítku restart nebo vymýšlet jiný kejkle. Chci tady být jen pro ní když on šel. A sdílet to všechno. S těmi, které máme rádi. I když to oznamování není zrovna příjemné, tak je to pořád sdílení a to vždycky pomáhá. A proto jsme dneska tady. Sice se s Ferdou loučíme, jsme smutní. Ale jsme tu tady taky kvůli tomu, abychom si připomněli, kolik lásky a krásy se v našich životech kvůli němu vytvořilo. Nejdřív se radostně čůralo na těhotenskej test, kterej jsem pak dostal jako dárek. Psali jsme mu knížku, mluvili s ním, koukali na fotky z ultrazvuku, pozorovali, kde zrovna kope a jak roste. Prostě byl s náma a byl taky s váma. Každej s ním měl něco málo nebo něco víc společnýho. A všichni jsme prožívali velký těšení, budovali si hodně představ, jak to všechno s ním bude skvělý. Všechny tyhle očekávání vzali za svý v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že Ferda odešel.
A přes tyhle smutný chvíle, my jsme stejně rádi, že se to všechno stalo. A i kdybysme měli možnost vytáhnout šňůru ze zásuvky nebo se vrátit do poslední uložený pozice (pravděpodobně pár dní před početím, někdy v srpnu), tak bysme to stejně neudělali. Protože život je zrovna tak nádhernej jako bolestnej. A tyhle chvíle jsou nejen smutný, ale taky pravdivý a odhalený, jsou plný lásky a upřímnosti. Prožívám je s nejúžasnější bytostí, jakou jsem kdy potkal. A prožívám je také s vámi. A tak to má být, protože kdo se s Ferdou radoval, ten by za něj měl umět i smutnit. A my s Táňou jsme vděční všem, kteří tuto bolest nesou s námi, je to pro nás obrovsky léčivý a moc nám to pomáhá. Děkujeme, že s námi přijímáte, že Ferda je náš nádhernej milovanej chlapeček, kterej si na nás tam někde jistě počká a na kterýho si vždycky rádi vzpomeneme. Buď s radostí, nebo se slzou v oku.
táta Roman
Zdroj: http://romanito-on-the-road.blogspot.com/2019/08/text-pro-ferduv-den-11-5-2019.html
Nejnovější komentáře