V sobotu jsme spolu s Blankou Javor Dobešovou ze spolku Ke kořenům pokřtili vodou z Vltavy sešit Mému miminku – Průvodce po ztrátě miminka. Jsem vděčná, že se ho podařilo dokončit, od Vánoc jsem se skoro nezastavila, tak jsem to konečně mohla oslavit… Děkuju vám všem, kdo jste mě podpořili! Bez vás bych to opravdu nedokázala.
Křest byl den před Smrtnou nedělí, kdy se do vody podle lidového zvyku háže Morana a my po vodě poslali bílé květy, pak zapálili svíčky a ufilcovali si z vlny miminka. Díky za nádhernou hudbu houslistce Anně Štěpánové a flétnistce Míše Nerudové. A za úžasné fotky Martinu Rabovskému! Díky, že skrze ztráty, jsme toho tolik našli…
Přijde mi, že život i smrt chodí často pospolu. Že skrze smrt často přichází život. V mém životě jsem měla hodně příležitostí to poznat a prožít. Už když jsem byla u mámy v břiše, umírala moje babička. Taky jsem se narodila jsem se na Velikonoce o veliké noci, kdy se slaví vzkříšení a nový život. A taky den potom, co byl počatý náš syn, zemřela jeho prababička.
Blízkost života i smrti si obzvlášť uvědomuji na přelomu ledna a února. Letos to bylo 30 let od smrti mého táty Bohuslava Blažeje. Byl typograf, kaligraf a učil na grafické škole. Měla jsem ho moc ráda, předal mi toho hodně, včetně svého povolání. Bohužel se nedožil revoluce.
Na přelomu ledna a února taky skončila všechna moje čtyři těhotenství. Zapalujeme tudíž tou dobou svíčky za tátu a za naše 3 zemřelá miminka a skoro zároveň slavíme narozeniny našich živých dětí. A taky touhle dobou se letos narodil sešit Mému miminku : )
Vyrostla jsem jako jedináček a vždycky jsem si přála víc dětí. S prvním dítětem vše probíhalo bez problémů. Ale moje druhé těhotenství skončilo ve 24 tt. Třetí těhotenství bylo zamlklé, miminku ke konci 1. trimestru přestalo bít srdíčko. Cesta k dalšímu dítěti byla těžká, trvala přesně 5 let bez 4 dnů.
Když jsem byla nejvíc na dně, zachránilo mě tvoření. Úplně jsem se do toho žalu ponořila, kreslila každou volnou chvíli, hodiny, dny a měsíce. Když jsem kreslila všechen ten vztek a zmar, najednou jsem začala zažívat zvláštní štěstí. Nejde to úplně slovy popsat, setkala jsem s nějakým hlubším zdrojem síly. Krkavčí matka tomu říká sektání se svou duší. Najednou mi bylo poprvé od vysoké výtvarné školy jedno, jak to vypadá. Měla jsem pocit, že jsem konečně sama sebou a nemusím se předělávat. Něco důležitého se tam ve mně proměnilo, najednou jsem i rychle otěhotněla.
Od té doby jsem ušla dlouhou cestu, stala jsem se laickou poradkyní Prázdné kolébky. Když se setkávám s rodiči, co taky přišli o miminko, cítím s nimi hluboké propojení a blízkost.
Fascinuje mě, že tenhle příběh má tak dojemné vyústění, ani ve snu bych si to nepředstavila, když jsem tehdy jela vyděšená do porodnice, odcházely ze mě hektolitry plodové vody a já se řítila do propasti zoufalství.
Když jsem přišla o svá miminka, byla jsem překvapená, jak často se to děje a jak málo se tom mluví. Každé 4.-5. těhotenství prý skončí. Čili se s tímhle tématem potká za svůj život obrovské množství žen. Přijde mi líto, když k té samotné bolesti se přidává ještě další, z osamocení a z nepochopení okolí, z pocitu selhání, nehodnoty sebe sama jako matky… Ráda bych, aby se o tomhle všem mluvilo, abychom se nemuseli přetvařovat, jak jsme dokonalé, bezchybné. Sama na sobě jsem zažila, že skrz tvoření a sdílení tím jde projít, probolet se. Že truchlení je přirozený proces. Když tvořím, tak přestávám být obětí a pomalu svým tempem přestávám vnímat smrt a ztrátu jako chybu, ale stává se součástí mého příběhu. Věřím, že nám byla dána síla to zvládnout. Hluboká bolest zármutku nás může přivést ke zdroji. Má potenciál nás léčit, proměnit, zlidštit. Uvědomit si, co je v životě opravdu důležité.
Ztráty patří k životu, všichni jimi procházíme a přirozeně se jim vyhýbáme. I já. Protože najednou přichází děsivé prázdno. Teď už občas vím, že NĚCO vždycky přijde.
Loni touhle dobou jsem byla pozvaná na kurz pro zdravotníky vyprávět svůj příběh. Tam mi psycholožky a lektorky Kateřina Ratislavová a Zuzana Hrušková ukázaly publikaci jedné americké duly o tvořivém zpracování zármutku, která mě inspirovala. A ten večer přišel impulz, naskicovala jsem si většinu toho, co tam je teď. Kdy jindy, když ne teď. Pak už zbývaly „jen“ měsíce realizace. Samotná práce byla pro mě hlubokou radostí, ale bylo těžké si na to najít soustředěný čas. Na podzim jsem tenhle projekt dal na Startovač, zvolila nejnižší možnou částku, aby se to mohlo rozjet. Bylo pro mě i dost těžké se najednou takhle zviditelnit, ale chtěla jsem otestovat, jestli je ten nápad životaschopný. S ohledem na tak těžké téma jsem nečekala velký zájem. To, co přišlo, doteď považuji za zázrak. Přišla od vás všech lavina podpory, cílová částka se vybrala hned 4. den a celkově 3,5 násobek. A já vzala na milost FB a Instagram : ) Jsem vděčná, že jsem to díky takové obrovské podpoře mohla dokončit!
V sešitu jsem zformulovala to, co mi nejvíc na téhle cestě pomohlo a proměnilo mě, přidala příběhy dalších žen. Chtěla jsem vytvořit bezpečný prostor, který napomůže maminkám projít tímhle těžkým obdobím.
Zjišťuji, že je potřeba o tématu ztráty miminka mluvit, naše matky a babičky často neměly příležitost se s těmito dětmi rozloučit, nemohly se vyplakat, nemohly to sdílet jako my. Je to i mezigenerační téma. Mlčení trvalo dlouhé roky. Jsem vděčná, že žijeme v téhle době…
Lenka
Fotil Martin Rabovský – www.mrca.cz
Nejnovější komentáře