DENÍK MÉMU MIMINKU JE VYÚSTĚNÍM TOHO, ČÍM JSEM SI SAMA PROŠLA
Na webu Startovac.cz se dočkal projekt Mému miminku neuvěřitelné podpory. Vybral se trojnásobek požadované částky, což už samo o sobě signalizuje, jak je potřeba o tématu ztráty dítěte mluvit. A o co jde? O deník, který maminka může sepsat pro zemřelé miminko. Je tam místo pro fotky, vzpomínky, kresby… pro smutek i radost. Ale i pro dopis tatínkovi, když se nedostává slov. Deník může pomoci tvořivě zpracovat zármutek. Najdete v něm podporu, doporučení, příběhy i sílu jít dál. A grafička Lenka Blažejová, s níž si za chvíli můžete přečíst rozhovor, celému svému projektu dala velmi něžnou duši, jak jinak než na základě vlastních bolestivých zkušeností…
V únoru jste vydala unikátní deník, Mému miminku. Nese podtitul Průvodce po ztrátě miminka, a dává maminkám (další) možnost projít si ztrátou miminka, vypsat se z pocitů, uchovat si vzpomínky, nechat na stránkách dopis miminku, které odešlo, i dopis partnerovi, který nese ztrátu stejně jako maminka sama… Konzultovala jste náplň toho deníku s odborníky?
Na počátku bylo setkání s psychoterapeutkou a porodní asistentkou Kateřinou Ratislavovou a psycholožkou Zuzanou Hruškovou na kurzu Prázdné kolébky. Kurz byl určený převážně zdravotníkům, byl na téma jak komunikovat s rodiči, kteří přijdou o miminko. A já byla pozvaná, abych vyprávěla svůj příběh. Kateřina tam měla na ukázku publikaci jedné americké duly o tvořivém zpracování zármutku. Úplně mě to nadchlo a inspirovalo k vytvoření tohohle deníku. Pak následovaly měsíce práce. V průběhu jsem sešit testovala a konzultovala s maminkami, které zároveň obohatily deník o své příběhy. V závěru ho zase viděly psycholožky, lidé z Prázdné kolébky a Cesty domů…
Profesí jsem grafička a výtvarnice. Po letech strávených s dětmi a odbíhání k menším zakázkám, jsem měla chuť a více času se pustit do nějakého většího smysluplného projektu. Vytvoření Průvodce po ztrátě miminka bylo přirozeným vyústěním toho, čím jsem si prošla.
Upřímně… každá stránka je nasáknutá hlubokými emocemi, i když je ještě prázdná, bez konkrétního příběhu konkrétní maminky. Jak těžké bylo pro vás něco takového vytvořit?
Když jsem se do tvoření ponořila, šlo to skoro samo. I když se to může zdát zvláštní, byla to hluboká radost. Co bylo opravdu těžké, najít si na to soustředěný delší čas. To určitě všechny maminky znají velmi dobře. Opakovaně se mi stávalo, když jsem se do toho zabrala, musela jsem zase běžet pro děti nebo pracovat na nějaké zakázce. Takže jsem znova a znova začínala, ale mám radost, že se to nakonec povedlo dokončit.
Největší výzvou ale pro mě bylo vystoupit z bezpečí anonymity a dát tento projekt na Startovač. Založením jsem spíš introvert, těsně před spuštěním jsem měla docela obavy, co se stane, když zveřejním něco tak citlivého. Vzhledem k těžkému a opomíjenému tématu jsem nečekala velký zájem. Ta lavina podpory mi opravdu vzala dech. Už čtvrtý den se vybrala cílová částka. Jsem moc vděčná všem, co mě podpořili. Dodalo mi to sílu a odvahu o tom mluvit dál.
Vím, že na svém webu píšete, že už je to devět a sedm let, co jste vy sama přišla o svá miminka, mluvíte vlastně až s lehkostí o andělských dětech… a své cestě, jak jste se s tímto prožitkem vyrovnala. Hned dvakrát. A mluvíte i o darech smrti. Celé to vyznívá velmi klidně, velmi silně. Ale počítám, že cesta k tomu klidu a síle… byla všechno jen ne klidná?
Máte pravdu, žádná pohodová ani klidná cesta to opravdu nebyla. Byla obtížná a dlouhá. Plná vzestupů a pádů. Při stoupání na „horu hoře“ se ale časem objevil nečekaný nadhled, síla a klid. Před devíti lety, když jsem ve 24 tt. předčasně rodila své chlapečky a řítila se do propasti zoufalství, bych si ani ve snu nedokázala představit, že to vše bude mít po letech tak dojemné vyústění. Že to všechno přece jen mělo nějaký smysl… Tou dobou jsem už měla dceru. Obzvlášť jako jedináček jsem si moc přála další dítě. Bylo těžké se vrátit z porodnice s prázdnou náručí a ustát trapná náhodná setkání, když mě na malém městě lidi najednou viděli bez těhotného břicha. Taky mě roky bolel pohled do kočárků. Tehdy mě nejvíc držela nad vodou péče o malou dceru a návrat po rodičovské k mé práci.
Po dvou letech jsem byla těhotná znova, nešlo to ale hned. Myslela jsem si, že jsem si svůj díl smůly už vybrala. Zamlklé těhotenství jsem absolutně nečekala. Cítila jsem se osaměle, protože pro okolí to miminko vlastně neexistovalo, i když já s ním už pár měsíců vše prožívala. Tehdy mě zachránilo kreslení a psaní… Hned po třech měsících jsem počtvrté otěhotněla, byla jsem šťastná, ale nevěděla jsem, jak to psychicky zvládnu. Ten strach a úzkost se někdy skoro nedaly unést. Když mě ve 12 tt. sanitka vezla s krvácením do nemocnice, říkala jsem si, že jestli to teď nevyjde, tak už to nedám. Ale dopadlo to zázrakem dobře a mám vymodleného syna.
Ještě se chci vrátit k těm andělským dětem, pokud se nebudete zlobit. Andělé, vnímání otázky „daru“ v souvislosti se smrtí… setkávám se s tím i u Veroniky Hurdové, která podobně mluví o smrti svého muže a nějak podobně ji uchopila… fakt se omlouvám, pokud jsem neurvalá, ale… opravdu lze přijmout smrt svého miminka a najít ve věcech kolem nějaký „dar“? Je to síla přijetí, nebo úleva nějakého „pohádkového úniku“? A i kdyby to bylo to druhé… je to prostě způsob vyrovnání se se ztrátou a tečka?
Vůbec nejste neurvalá, já o svých „andělských dětech“ moc ráda mluvím. Mimochodem, moc mi pomáhalo, vyprávět o tom, co jsem prožila, komukoliv, kdo byl ochotný naslouchat.
Veronika říká, že setkání s porodem a smrtí jí umožnilo dotknout se své duše. Něco takového jsem asi zažila, když skončilo moje třetí těhotenství. Všechny sny o dalším miminku se zase zhroutily a já začala po letech zase kreslit. Hledala jsem každou volnou chvilku, kreslila a kreslila, všechnu tu bolest. Postupně se mi ulevovalo a já se uzdravovala. Dokonce jsem cítila takovou zvláštní radost. Bylo mi už jedno jak to vypadá, ne jako tehdy na vysoké škole. Cítila jsem se opravdu konečně sama sebou, že už se nemusím předělávat a snažit se být jiná. Objevil se velký zdroj síly. Všechno jsem pustila a najednou i otěhotněla, aniž bych to nějak plánovala nebo řešila jako v předešlých dvou nevydařených těhotenstvích. Tohle všechno mi přijde jako úžasný dar smrti i života.
Od té doby těch darů přišlo bezpočet. A v souvislosti s „andělskými dětmi“ vidím tvrdou realitu smrti, ale vnímám i „dotek z druhého břehu“. Dějí se mi zvláštní náhody, setkání… Třeba mi přijde zajímavé, že během necelých dvou týdnů v roce slavíme narozeniny našich dětí a skoro zároveň zapalujeme svíčky za naše zemřelá miminka.
Čelit svým těžkým bolestným emocím a procházet jimi nevnímám jako „pohádkový únik“. Jde o to si zármutek den za dnem odprožít. Truchlení je normální fyzický i psychický proces. Všechno co v tu dobu cítíme je normální. Tvoření může pomoct tou obrovskou ztrátou projít. Přijde mi, že naše společnost vnímá smrt miminka jako chybu a se zármutkem nepočítá. Naši předkové měli pro truchlení určený čas i rituály, věděli jak o ní komunikovat, ale my jsme o to přišli, tak asi i proto přichází ta obrovská osamělost v žalu. Když to aspoň trochu jde, je lepší mu jít naproti než ho potlačovat, najít si někoho, s kým to můžeme sdílet, kdo nám s tím pomůže, abychom nemusely končit roky na práškách. Je to ale individuální, je dobré mít se sebou trpělivost a do ničeho se netlačit, když to nejde.
Nevím, jestli jde takovou nepřijatelnou věc jako smrt miminka přijmout, ale co vím jistě, když člověk něco cenného ztrácí, je zoufalý, vždycky přijde nějaká pomoc, třeba úplně nečekaně.
Pomáháte také jako poradkyně sdružení Dlouhá cesta… – byl i to důvod vytvoření deníku Mému miminku? Že jste viděla další a další příběhy truchlících maminek, které nevědí kudy kam a potřebují pomoc, úlevu?
Rodiče, s kterými se skrz laické poradenství setkávám jsou pro mě velkou inspirací. Jsou to hluboká setkání. Fascinuje mě, že s maminkami, které to prožily, můžeme po chvíli cítit velkou blízkost. Co slýchávám, je právě povzdechnutí nad nepochopením okolí, které jim buď nerozumí či se jim vyhýbá nebo na ně tlačí, že truchlí už moc dlouho a mají být už „normální“. Myslím, že po tomhle prožitku už nikdy člověk nemůže být stejný jako dřív.
Přijde mi opravdu hodně líto, když se k už tak obrovské bolesti maminek, jakou ztráta miminka je, přidává ještě další z osamělosti. Věřím, že to tak nemusí být, člověk by na to neměl být sám…
Ono se to totiž asi nezdá, pro někoho je to „jen deník“, ale… sebrat odvahu, sepsat, co uvnitř křičí, co bolí a trhá člověka emočně na kusy… to je terapie jako hrom. Je vhodná pro všechny, kdo si prochází vyrovnáváním se ztrátou miminka?
To si zatím netroufám posoudit, to ukáže čas. Vzhledem k ohlasu jaký projekt vzbudil, se ukázalo, že má velký potenciál. Myslím, že výhodou může být právě forma deníku, když to někomu nesedne, sešit může odložit, může si to dávkovat, tak jak se na to cítí připravený.
Máte pravdu, se ztrátou miminka jsou spojené hodně těžké pocity, stud, vina, zpochybnění základní sebehodnoty jako matky. Stojím vůbec za něco, můžu si ještě věřit, když jsem nedonosila zdravé dítě? Když ale projdu svým zármutkem, zabývám se jím, pomáhá mi to začlenit ztrátu do svého života. Ta se stane součástí mého osudu a pak už nejsem viník, ta špatná nehodnotná matka, co selhala. Když se mi to stalo, pomohlo mi uvědomit si, že příroda tak vlastně zabránila něčemu horšímu. Byla jsem překvapená, kolik žen tím prošlo a prochází. Že se to děje běžně, ale skoro se o tom nemluví. Ukazuje se, že je na čase tuhle bariéru mlčení rozpustit. Budu ráda, když k tomu budu moct přispět.
Mám třeba já jako kamarádka truchlící maminky mít ten nápad a Deník jí dát? Většinou je těžké o tom mluvit, možná by bylo dobrým nápadem dát možnost vypsat se… Nebo si k tomu každá taková maminka musí dojít sama?
Jestli je dobré kamarádce Deník dát, nechám na vás, to určitě vycítíte. Jestli je tvořivá, tak by jí to mohlo sednout. Ale ta tvořivost se může i nově otevřít, jak to bylo třeba v mém případě. Na druhou stranu nechci tvrdit, že je můj Průvodce samospásný, že když si jej maminka vyplní, bolest přejde a všechno už bude vždycky růžové. Ale myslím, že může dát tomu bezednému zármutku nějaký tvar a směr. Může ukázat možnosti, novou cestu. Když kamarádka bude tvořit a psát, uleví se jí, přetaví ty těžké emoce a může objevit naději.
Ještě k tomu, když potkáte kamarádku bezprostředně poté, co o miminko přišla a nevíte, jak se zachovat, stačí říct nebo jí napsat, že vás to mrzí, že je vám to líto. Jen jednoduše vyjádřit svou účast. Vyhnete se tak nevhodným zraňujícím poznámkám. A co může taky kamarádce pomoct, je vyslechnutí bez nějakých rad, klidně i opakovaně. Často stačí jen naslouchat a nebo taky nabídnout praktickou pomoc, třeba něco uvařit apod. V prvních týdnech je člověk většinou úplně mimo, může zapomínat i jíst.
Vím, že je to těžké, ale když zůstaneme a neutečeme před bolestí blízkých, budeme odměněni přátelstvím a vděčností. A třeba taky oceníme dary, které jsme dostali v našem životě my. Všichni v životě procházíme ztrátami a je fajn, když v tom nejsme sami…
Ptala se Jana Potužníková
Nejnovější komentáře