Nic víc než je milovat nešlo udělat

Ráda bych se podělila o náš příběh. S manželem jsme spolu už 9 let, mně je 28, muži 31. Loni byla svatba. Byla kouzelná, plná lásky a štěstí. Měli jsme vše, po čem jsme toužili, dosáhli jsme všech našich cílů a konečně si řekli, že je ten správný čas založit rodinu. Vrátili jsme se z líbánek a v říjnu už jsem koukala na slabě pozitivní test. Byla jsem v sedmém nebi. Fazolku jsme pojmenovali Lucky (štístko).

Zavolala jsem doktorce a objednala se na první ultrazvuk. Strašně jsem se těšila až prdelku uvidím a říkala si, že když přece nekrvácím, nemůže být nic špatně. Pak mě polila ledová sprcha: „Vidím pouze gestacni váček, ale to je v pořádku, může být těhotenství mladší, přijďte za týden.“ Snažím se pochopit, hledám na netu informace a zjišťuji, že je to tak 50:50, že to dopadne dobře. Mám celý týden strach. „Bohužel, těhotenství zamlklo. Můžeme počkat než odejde nebo se můžete objednat na revizi.“ Nemohla jsem ani mluvit, naštěstí byl můj muž se mnou a paní doktorka mu to vysvětlila citlivě za mně. Tenkrát jsem se rozhodla pro revizi, bála jsem se zánětu a chtěla jsem to tak nějak mít za sebou, moc se nadechnout a jít dál. Dnes bych spíš asi počkala na potrat.

V nemocnici byla nejhorší první vyšetření, kdy jsem čekala v čekárně plné krásných maminek s obřími bříšky v momentě, kdy se můj svět hroutil. Při operaci na mě byli moc hodní, vše mi vysvětlili a večer jsem už byla s mužem doma. Poplakala jsem si a věřila, že to byla ojedinělá záležitost, že prostě proces zrození je nesmírně komplikovaný a příště se nám již zadaří. Nadechli jsme se, zvedli hlavu a pokračovali dál. Jsme ještě docela mladí, bude to dobré.

Za půl roku koukám znovu na pozitivní test, tentokrát s mnohem větší pokorou a mírným pocitem strachu. Bojím se do první kontroly, kde vidím těhotenství sice o 5 dní mladší, ale srdíčko bušící o závod. Mám takovou radost. Jupí! Došli jsme dál, teď už to zvládneme. Nemám žádné těhotenské obtíže, tak si říkám jaký jsem šťastlivec. Odjíždíme na 14 dní s kamarády a je nám dobře. V 10. týdnu si jdu pro průkazku, kterou již sestřička v ordinaci vypisuje a já ještě říkám: „Jo, je mi dobře, až je to podezřelé.“ A ta mi říká jaká jsem štastlivka. Pak už koukám na monitor ultrazvuku a i já vidím, že tam to srdíčko prostě netluče. Opět revize. Koukám na tom operačním sále na ty hnusný bílý dlaždice na stropě a toužím po tom se neprobudit.

Snažím se nalézt nějakou odpověď, naději, smíření. Na některých diskuzích čtu názory stylu „panebože, vždyť se ti nic nestalo“. Jenže já jsem prostě těch 18 týdnů byla mámou! A moje děti jsem milovala. Učí mě to velikánské pokoře k životu. Koupila jsem si dvě malé sošky andílků a mám je tu na památku. Budou vždy součástí naší rodiny. Pomalu zase zvedám hlavu a koukám dopředu. Věřím, že s mužem a našima rodinama vše zvládneme.