Milí neznámí,

dovolte mi se s vámi podělit o náš smutný zážitek. Ještě nemám sílu o tom mluvit se svými přáteli a známými a čtení vašich podobných smutných příběhů mi pomáhá tu největší bolest alespoň trochu překonat.

Vezmu to popořadě a vyprávění bude delší.

Letos v dubnu jsem otěhotněla po velice krátké snaze a říkali jsme si, ze naše miminko bude zázrak, jelikož se nám to povedlo opravdu rychle. Antikoncepci jsem brala dlouhých 12 let a nepředpokládali jsme, že to půjde tak snadno. Ale podařilo se a přes prvotní šok jsme se oba na miminko moc těšili. Termín porodu vycházel na 21. 12., ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát.

Od počátku těhotenství jsem trpěla nízkým tlakem (jako celý život) a v květnu jsem onemocněla (zánět dutin), dostala antibiotika a už jsem zůstala doma, na neschopence. Jelikož jsem se pořád motala a bylo mi hodně zle od žaludku, přišlo mi to vhod. Vzhledem k rodinné zdravotní situaci (sestra přítele má mentálně postiženého syna), jsme byli hlídaní i na genetice, všechno bylo v pořádku. Screening v prvním trimestru byl také zcela v pořádku. Všechny ultrazvuky a odběry krve také. Těhotenská cukrovka se mi vyhla. Na konci června jsme se dozvěděli, že to bude chlapeček. Byla jsem nadšená, bude to Venoušek. Přítel chtěl raději holčičku, ale oba jsme byli šťastní, že je malý v pořádku a hlavně, že budeme mít miminko.

Sestra přítele měla spoustu věcí schovaných po svém druhém synovi, takže jsme toho nemuseli kupovat tolik. Využily jsme se švagrovou hezkého letního počasí a začaly žehlit a prát miminkovské věcičky. Přes drobné komplikace spojené s mým nízkým tlakem a nízkým tepem, jsem se dostala do třetího trimestru.

Nastal 30tt a na velkém ultrazvuku nám paní doktorka sdělila, že je Venoušek malý, že roste pomalu. Ale že je jednotně malý, žádná část tělíčka není ani napřed, ani pozadu od ostatních, a že se nemusíme ničeho obávat. Že akorát velikostí odpovídá cca o tři týdny méně. A vzhledem k tomu, že já měla porodní váhu 2, 40kg a přítel 2, 80kg, může to být dáno i geneticky a nemáme se znervózňovat. Ale pro náš i její klid jsem začala chodit na ultrazvuk, co 14 dní. Na dalším utz, ve 32tt nám bylo sděleno totéž, náš chlapeček bude menší, ale pořád je vše rovnoměrně menší, takže se nemáme znepokojovat.

Ve 33tt jsme v neděli večer skončili v porodnici, jelikož jsem celý den necítila pohyby a začala být ze všeho nervózní. Připojili mě na monitor, srdíčko bylo okamžitě slyšet a z toho všeho se Venoušek začal pěkně mrskat. První monitor se paní doktorce moc nezdál, že má moc vysokou srdeční frekvenci, skákalo mu to mezi 160 a 170. Požádala nás, ať ještě hodinku počkáme a pak natočíme další monitor. Ale opět nám bylo řečeno, že nejde o nic závažného, že to zřejmě odpovídá tomu, že je stále cca tři týdny „pozadu“. Trošku jsme se uklidnili dotazem, že i kdyby se teď něco zkomplikovalo, Vašíček to zmákne, že bych ho porodila dříve a uměli by ho dopiplat. Další monitor za hodinku byl o něco malinko lepší, naše miminko mě kopalo o sto šest a já se začala uklidňovat. Paní doktorka si ještě pro jistotu přizvala vedoucího lékaře, ten mě vyšetřil i ultrazvukem, změřil průtoky a poslal nás domů s tím, že rodit nemusím, arytmie to není a kdyby se nám cokoli nezdálo, máme přijet. Jeli jsme domů o něco klidnější, smáli se, že jsem hysterická těhule a čekali na další kontrolu u mé gynekoložky.

Byl čtvrtek 9. 11. Na kontrolu jsem jela s mámou. Paní doktorka udělala utz a výsledek stejný jako předtím – malý je malý. Předala jsem ji zprávu z „nedělního výletu“ a ona mi povídá: „Ničeho se nebojte, pořád je malý stejně, roste, přibírá, ale pomaleji než předepisují tabulky a pro jistotu, abychom předešli komplikacím, už Vás pošlu do rizikové poradny do porodnice.“ Neměla jsem důvod o něčem z toho, co mi lékaři řekli, pochybovat. Jsou to přeci odborníci a vědí, co dělají. Ještě mi natočila monitor, srdeční frekvence byla prý předpisová, cca 140-150. Lehce rozladěná jsem se s mámou vydala k domovu a hned volala do porodnice. Sestřičce jsem vysvětlila situaci a objednala mě na úterý, 14. 11.

Byl to nejdelší víkend v životě. Ještě jsem si tady na eMiminu s některýma holkama psala a ty mě utěšovaly, že to bude v pohodě, že také mají menší děti. Ovšem nikdo z nás netušil, co za hrůzy si pro nás život zase připravil.

V úterý, v 7:45 jsem se hlásila v poradně, vše k porodu mi bylo vysvětleno, byla jsem přijata do evidence, dostala milion formulářů a rovnou mě poslali k doktorovi. Byla jsem hodně nervózní, ale i on mě uklidnil, že i kdyby už musel Vašíček ven, nic se neděje, dopeče se v inkubátoru. Poslal mě na ultrazvuk do přízemí. Čekala jsem skoro hodinu, nervy pracovaly… Konečně mě zavolali, uvnitř byli tři medici a jeden mladý doktor. Ještě při vstupu na vyšetřovnu jsem žertovala, že budu ráda, když mi na ultrazvuku ukážou Venouškův obličej, že mi od srpna ukazuje jenom pindíka a kuličky.

Vyšetřovala mě mladá medička, opakovala, že je nějaký menší. Vzal si to mladý doktor a začal mě vyšetřovat. Asi za půl minuty dorazil starší doktor, usedl a začal Venouška také přeměřovat. Moje nervy praskaly, a už jsem se ptala, co se děje. Pan doktor skončil s měřením a vyměnil si s mladým doktorem rychlý pohled. Věděla jsem, že je něco v nepořádku, ale pořád jsem si říkala: „Tak maximálně půjdu na císaře, hold si ve špitále chvíli poležíme…“ Nejstarší doktor mě požádal, abych si sedla doleva do čekárny, že je hned u mě. Ještě jsem mu odpověděla, že mi na optimismu moc nepřidal a on zopakoval, že je za chvíli u mě.

Minuta a půl v čekárně o zhruba 40ti lidech byla nekonečná. Až konečně dorazil tento lékař a řekl mi, ať jdu prosím s ním a v ruce svíral papír s výsledky utz. Prošli jsme dvěma vyšetrovnami do jedné zadní, kde se k nám připojila paní v bílém, myslela jsem, že další lékařka. Pořád jsem myslela, že nejhorší, co mi řeknou je, že Vašík musí hned ven… To, co přišlo, mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo. Doktor říká: “Jak už jste asi pochopila, situace je velice vážná. Vašemu miminku netluče srdíčko. Je mi to moc líto, ale Váš chlapec zemřel. Musíte ho porodit, uděláme vše, aby to moc nebolelo. Je mi to líto. ” Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsme přestat plakat, nemohla jsem přemýšlet, jediné co jsem dělala bylo ptaní se proč a jak.

Ta bolest, která mě převálcovala se nedá popsat. Ta paní v bílém byla psycholožka, oddělení krizové intervence. Všichni tři jsme tam seděli, oba počkali až mě přešel prvotní šok a brekot. Pár věcí mi doktor vysvětlil, ohledně nastávajícího porodu, možných příčin Venouškova úmrtí. Moc jsem ho nedokázala vnímat, polovinu věcí si nepamatuji, jen tu bolest. Celou tu dobu jsem svírala své bříško, kde jsem ještě v neděli cítila zřetelné kopance a pěstičky svého děťátka. Paní psycholožka byla skvělá, dá-li se to v této situaci říct. Zavolala namísto mě příteli, jelikož já toho nebyla schopna. Přítel se živí za volantem, takže jsem ještě měla strach o něj, aby nenaboural a něco se nestalo ještě jemu.

Pan doktor odešel a já začala opět nezastavitelně a nekontrolovatelně brečet. Ovšem nepomáhalo to, na ošetřovně jsem se ještě pozvracela. Asi hodinu od vyslechnutí jedné z nejhorších, vlastně nejhorší zprávy v životě, jsem zavolala své mámě a jediné, na co jsem se na její pozdrav a otázku: „Tak co???“ zmohla, bylo: „Mami, on umřel.“ V životě jsem neslyšela mojí mámu takhle brečet.

Paní psycholožka mě doprovodila na porodní sál, kdy jsem byla vděčná za její fyzickou i psychickou oporu. Cestu na porodní sál si každá máma představuje zajisté jinak.

Ujala se mě úžasná porodní asistentka Kristýna, kterou by si kde jaká mamina přála mít u porodu svého děťátka. Bylo něco kolem 10:15. Paní psycholožka prozatím odešla s tím, že se za mnou ještě zastaví. Dali mě stranou, stranou od šťastných maminek a jejich doprovodů, byla jsem v nadstandardním porodním pokoji se dveřmi. Kristýna mi vše vysvětlila, krok za krokem celého dne, porodu i nejbližších dvou hodin po něm, odpověděla i na mou otázku, proč ho musím porodit, proč nemohu jít na císařský řez. Vysvětlila mi, že CŘ je obrovský zásah do těla a hrozí mnohem větší riziko komplikací a infekce, jelikož je miminko mrtvé. A že je to sice velice traumatizující, ale zároveň nejlepší pro mé tělo (po zdravotní stránce).

Zhruba 10 min. po mém přesunu na porodní pokoj dorazila moje mamka i přes to, že jsem ji říkala ať nejezdí. Moc mi její objetí pomohlo. Jediné, co jsme obě mohly, bylo plakat. Neustále jsem si chtěla sahat na břicho, ale najednou mi to nešlo, přišlo mi cizí. Tim, že byl Venoušek menší, při změně polohy ze zad na bok, se ve mně nepatrně hýbal. To bylo nejdivnější, moc jsem si pořád říkala, že se třeba ještě spletli, že mě začne kopat. Ale utz, který mi udělali asi půl hodiny po příchodu mámy, bohužel potvrdil, že Venoušek už nějakou dobu není živý.

Zhruba v 11,00 dorazil můj přítel. Oba jsme se objímali a plakali. On se moc těšil, od prvních kopanců a pohybů, kdy začal naplno mé těhotenství prožívat, byl přecitlivělý a poslední týdny se těšil na zážitky, které bude s Vašíkem mít. Postupně se u nás vystřídaly moje máma, švagrová a tchyně. Nikdo nic nenamítal, všichni se mnou jednali velice emapticky a vlídně. Nejvíc mě a partnerovi pomáhala Kristýna, která nám klidným hlasem pořád vše vysvětlovala, hladila mě, podporovala. Přišla zpět paní Markéta (psycholožka), která nás spolu s Kristýnou připravovala na zbytek dne.

Dostali jsme se k otázce, zda chci našeho chlapečka po porodu vidět a pochovat, zda chceme na památku otisk nožičky a ručičky a zda budeme chtít pohřeb. Samozřejmě jsme se dostali i k otázce PROČ se to stalo. Bude provedena pitva, výsledky budeme mít za cca 3 až 6 měsíců. Nyní není nikdo schopen nám na tuto otázku odpovědět. Padla i otázka, kdy se můžeme pokusit o další miminko. Když bude po šestinedělí vše v pořádku, tak klidně po další menstruaci.

Na jejich předchozí otázky jsme potřebovali s partnerem ještě chvíli čas. Nikdo na nás netlačil.

Nakonec jsme Kristýně odpovědi dali. Pohřeb nechceme, otisky chceme a to, zda ho chceme vidět. Přítel řekl, že asi ne, já odpověděla, že pokud nebude mít nějakou deformaci v obličeji, chci ho vidět. Jediné, co jsme věděli jistě, že i když to bude velice traumatizující a stresující, chceme být s partnerem celou dobu spolu. Nikdo nic nenamítal. Přítel u porodu chtěl být, ovšem to, že chtěl zůstat i ve této chvíli, s vědomím, že náš chlapeček už navždy spinká, bylo pro mě neskutečně odvážné a jsem mu za to vděčná.

Odebrali mi krev s tím, že výsledky budou asi za dvě hodiny a když bude vše v pořádku, začnou mi vyvolávat porod.

Čekání bylo šílené, všechny tři (máma, švagrová i tchyně) se u mě ještě několikrát vystřídaly. Přítel chodil vždy s doprovodem kouřit a já byla s někým, abych nezůstala sama. Když jsem byla s někým, neplakala jsem, když jsem zůstala sama, nedokázala jsem se nadechnout a pořád jsem brečela. Celý den se děsivě táhnul, už jsme si přáli, mít to za sebou.

Asi v 15:00 byly výsledky. Kromě zvýšeného CRP byly, na vážnost situace, v pořádku. Konečně se začalo něco dít. Kristýna mi přišla dát kapačku s nějakými léky na zavodnění, abych nebyla dehydratovaná. Asi za 20 min. přišel anesteziolog, napíchl mi hadičku na Epidural. Za chvíli přišel doktor, porodník, vysvětlil průběh porodu a vyšetřil mě. Mé tělo prý poznalo, že něco není v pořádku a jsem otevřená na 1,5 cm. Zavedl mi tabletku na rozevření děložního hrdla a stahy dělohy.

Zhruba v 17:00 začaly první kontrakce. S tím, jak sílila fyzická bolest, vracela se i ta psychická. Přes den jsem se již cítila citově zploštělá (Markéta uměla pojmenovat můj stav) a nedokázala jsem už ani pořádně plakat a přišla jsem si kvůli tomu špatně. Zhruba v 19:00, když začaly být kontrakce cca po 7 minutách, mi píchli Epidural, není prý důvod s ním šetřit, jelikož miminko není v ohrožení, tak mi ho mohou dát více. Není důvod, abych ještě více trpěla. Bohužel se s námi přišla rozloučit Kristýna, končila jí služba. Moc nám pomohla.

Kontrakce zesilovaly, začala jsem silně krvácet, dostala jsem další Epidural. Několikrát mě vyšetřili, jak moc jsem otevřená. Ve 21:38 mi nová porodní asistentka přišla píchnout vodu. Bylo jí málo, ale byla bez zápachu a zakalení. Po odtoku plodové vody kontrakce zesílily, s odstupem cca 3 minut. Pak už to šlo rychle… Přítel byl celou tu dobu se mnou. Byl neskutečný…

Zhruba ve 22:50 přišel porodník a bylo to.

Dne 14. 11. 2017, ve 23:22, ve 34+5tt, jsem porodila své první děťátko, mého chlapečka Venouška. Bohužel nikdy nezaplakal.

Po porodu našeho mrtvého chlapečka bylo ticho, bylo strašlivé a já jsem začala hlasitě plakat. Celý ten den konečně končil a já se cítila absolutně prázdná. V břiše jsem již neměla miminko, ale ani v náručí. Před vypuknutím porodu porodní asistentka slíbila, že mezi mě a lékaře dá zástěnu. Předpokládali jsme, že tu, co se používá u císaře. Těžko říct, zda to nestihli nebo zapomněli, ale jediné co přinesli, bylo prostěradlo, které mi hodili přes břicho. Takže přítel, který stál celou dobu u mé hlavy a dovolil mi, abych mu drtila ruku, viděl vše. Hlavičku s vlásky, nehybné tělíčko, ručičky, které se nezvedaly i mou placentu. Doktor ji rozřízl a ukázal partnerovi černá místa, která značily infarkty, nekrotizující části. Pupečník byl také na místech černý.

Po malé chvilce se mě porodní asistentka zeptala, zda ho chceme vidět. Ano, chci, musím ho vidět. Můj chlapeček byl omytý, zabalený do bílého prostěradla, koukala mu jen hlavička. Byl to ten nejkrásnější obličejík, jaký jsem kdy viděla. Měl světlé vlásky po příteli a vypadal, že spinká. Byl drobnější, ale nevypadal nemocně ani nijak „poškozeně“. Byl krásný. Chovat jsem ho nemohla… Nešlo to… Ale levou rukou jsem ho pohladila po spánku a tvářičce. Byl heboučký, teploučký a mekoučký. Byl to můj Vašíček. Rozloučila jsem se ním se slovy: „Snad tě nic nebolelo, chlapečku. Tak pa, chlapečku.“ Navíc jsem se nezmohla, přítel se na něj jen díval, také se s ním rozloučil. Jeho slova už jsem neslyšela, jenom jsem plakala. Ta bolest byla strašlivá.

Porodní asistentka ho odnesla. Pan doktor mě ještě prohmatal, promlouval k nám klidným tichým hlasem, pochválil mě, poklidil a rozloučil se s námi, že se těší za rok za jiných okolností. Pak přišla porodní asistentka, otřela mě, přikryla, přinesla nám zelený Vzpomínkový list s údaji o Vašíkovi, s otisky ručičky a nožičky. Vážil 1415 gramů a měřil 41 cm.

Za dvě hodiny nastalo loučení s partnerem. V době, kdy jsem rodila, naše části rodin naběhly k nám domů a uklidily vše, co by příchod Venouška připomínalo. Ve dvě hodiny ráno přijela švagrová pro přítele a mě převezli na gynekologické oddělení, byla jsem naštěstí sama na pokoji. Sestra byla vlídná, milá a emaptická. Dostala jsem prášek na spaní, ačkoli jsem byla utahaná, neusnula bych bez něj. Ještě jsme si s přítelem zavolali, že je doma a já se znovu rozplakala. Ta prázdnota, opuštěnost, marnost, bolest se nedaly snést. Prášek dlouho neúčinkoval, ještě ve 3:20 jsem koukala do mobilu. Začala jsem pátrat na internetu a četla si i zdejší příběhy z Prázdné náruče. Našla jsem se v nich. Přestala jsem plakat, s vědomím, že tahle strašná a tragická událost se stala i jiným, mi svým způsobem pomohla. Doufám, ze to nezní sobecky. Takovou zkušenost bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Je to situace, která by se neměla dít. Ale opravdu jsem se cítila lépe s vědomím, že se to stalo i dalším párům a zvládli to.

V této hrozné chvíli jsem zjistila, že můj chlap je neskutečný. I přes své slzy byl tak moc silný, celý ten strašlivý den prožil se mnou. Ani na okamžik ho nenapadlo odejít a nechat mě tam. Byl a je mi neuvěřitelnou oporou, teď jsem si 100% jistá, že jsem si vybrala správně. Je to skvělý parťák do života a bude perfektním otcem našich dětí. Tato událost změnila můj pohled na něj a velice si ho vážím. Ne, že bych tyto pocity předtím neměla, ale… Ženy mi zajisté rozumí… S partnerem jsme oba dost racionální a už se pomalinku dostávám do fáze, kdy si uvědomuji, že z těch všech strašných, děsivých a (spousty sprostých slov, které sem nemůžu napsat) událostí, je toto strašné řešení, ještě poměrně „dobrým“ koncem, jelikož velice dobře víme, co obnáší péče o postižené dítě. Také si nedovedu představit, že by našeho chlapečka Venouška nějakým způsobem lékaři zachránili a on by třeba po týdnu zemřel…

Ve středu mě propustili z nemocnice. Nedostala jsem žádné informace, jak probíhá šestinedělí, co mám pro sebe dělat, jak urychlit hojení, když nebudu kojit. Strohá zpráva o rodičce akorát informuje, že jsem porodila mrtvý plod, pohlaví chlapec a že po konci šestinedělí mám navštívit svou obvodní gynekoložku. Už mě ani nevyšetřili. A dopadlo to tak, že jsem v neděli skončila na interně s podezřením na trombózu. Ta to nebyla, ale mám zánět dělohy, jelikož se mi děložní hrdlo zatáhlo moc rychle a nestihla jsem se vyčistit a rychle jsem přestala krvácet. Teď se soustředím na své zdraví, abych byla brzo fit. Chceme s partnerem počkat na výsledky pitvy. A pak se snažit o další miminko. Moc se bojím, že budu v dalším těhotenství hysterická, ale snad ke mně budou doktoři shovívaví. Ovšem upřímně, po těchto zážitcích pro nás bude těžké, někomu z lékařů plně důvěřovat, když jsme neustále poslouchali, jak je vše normální.

Samozřejmě nyní neustále vyvstávají na povrch otázky: Co kdyby mu nic nebylo? Co když nastalo pochybení u mé doktorky? Neměla mě poslat do poradny už v tom 30tt? Neměli si mě v porodnici nechat v tu neděli? Co kdybych jela do porodnice hned ve čtvrtek, zachránili by ho? Byl by v pořádku? Proč byla placenta zčernalá? Proč jsem doktorce neřekla, že chci změřit průtoky i u ní? Jak jsem mohla necítit, že ve mně umřel vlastní syn? Byl ten jeho žďuch pěstičkou na rozloučenou? Bolelo ho to? Jsem máma, i když nemám svoje miminko? Jak se vrátit do normálního života?

V těchto dnech je pro nás nejtěžší oznamovat to lidem. Rodina to samozřejmě ví a kde mohou, upozorní naše přátelé a známé za nás. Ale pořád jsou skupiny lidí, především známí nebo kolegové z práce, kteří to ještě nevědí. Sem tam přijde zpráva: Ahoj těhule, tak už to máš za pár, jak se máš? Nebo potkáváme na ulici sousedy, pejskaře, známé a raději se jim obloukem vyhneme…

Vám, kteří (myslím páry, ženy i muže) jste to již překonali a nejhorší období máte za sebou, moc gratuluji.

Vám, kterým se to ještě nepovedlo, jako mě, držím palce, ať nás ten smutek, prázdnota a zármutek nesemele. Ať se s tím brzo popereme… Příroda je mocná čarodějka a nám nezbývá než se s tím smířit.

Venoušku, miluji tě, chlapečku. Navždy budu. Moje máma mi druhý den přinesla keramického andělíčka – jsi to ty a každý den ti budu zapalovat svíčku a myslet na tebe. Moc mi chybíš… Pořád se nemůžu smířit s tím, že tu nejsi, že mě nebudeš v noci budit pláčem, že tě neuvidím poprvé se usmát, pást koníčky, lézt, první krůčky. Nic z toho se nestane, protože ses stal andílkem. Asi to tak mělo být, třeba bys měl jen krátký živůtek… Tolik otázek vyvstává, tolik nepochopení, tolik bolesti a slz. Jen doufám, že jsi prostě usnul a spinkáš. Že tě nic nebolelo a že ten poslední kopaneček a žďuchaneček byl tvůj Sbohem.

Teď mám stále pocit, že se zblázním a že se to nespraví, ale snad bude brzo líp. Nevím, co přesně mám teď dělat, co pro nás bude nejlepší, ale snad to přijde…

Miluji tě, jsi můj chlapeček.

Táta s mámou na tebe budou pořád myslet a navždy budeš s námi, můj andílku. Milujeme tě, napořád.

Zdroj: https://www.emimino.cz/denicky/meli-jsme-byt-tri-13307/

A. / 2. 12. 2017

Tento příběh pokračuje tady a má dobrý konec : ) – Jak nás štěstí nakonec potkalo aneb Konečně jsme tři