Ráda bych se s vámi podělila o pokračování našeho příběhu. Povídání bude dlouhé, doufám, že přehledné a předem děkuji za přečtení. 🙂


Před téměř dvěma lety jsem napsala příběh Měli jsme být tři… A ráda bych tímto pokračováním dodala sílu všem, kteří zažili ztrátu miminka.

14. 11. 2017 se stal nejhorším dnem mého života. Tahle zkušenost náš vztah velice změnila. Já mám potřebu o Vašíčkovi mluvit, přijala jsem ho jako nedílnou součást našeho života. A už v tomto bodě jsme se s přítelem nedokázali shodnout. On naši ztrátu uzavřel v sobě, nemluví o tom. Pouze když se připije, pláče.

V květnu 2018 jsme se rozhodli uskutečnit náš dávný sen a přestěhovat se pryč z Prahy, na naší chalupu, do lesů a do klidu. Chalupa patřila rodině přítele a byli rádi, že se přestěhujeme. Sice jsme si to představovali jinak, s Vašíkem a pomalu. Ale život si to pro nás připravil jinak.

Našli jsme báječné zájemce o byt a věci se dali do pohybu. Na konci června jsme dávali sbohem našemu pražskému bydlišti a vyjeli vstříc novým zítřkům, které neměly být tak růžové, jak jsme si plánovali. Snahu o miminko jsme prozatím odložili.

Chalupa potřebovala rekonstrukci i pro obyčejné žití. Byla postavena před rokem 1860, vystřídala několik majitelů a každý z nich něco po domácku „opravil“. Kdo se někdy vrhnul do rekonstrukce, ví, jak je to náročné. Jelikož přítel není extra kutil, rozhodli jsme se, že se raději sami do ničeho nepustíme. Pro loňský rok jsme si určili, že musíme zvládnout vodu, elektriku a podlahy.

Měli jsme domluvené místní řemeslníky, vesnice vedle vesnice, všichni se znají, byli na sebe navázaní. A tak jsme začali. Do toho jsem si našla novou práci a doufala, že chlap doma zastane dost práce a bude k ruce řemeslníkům.

Nic se nám nedařilo, při každém kopnutí, klepnutí, vrtání, se vyvrbilo něco, co rekonstrukci ztěžovalo. Elektrika byla snad jediná podle plánu. Pomalu, ale jistě končilo léto a náš budoucí domov vypadal jako po bombardování. Podlahy nikde, jen suť, v každé zdi díra, voda netekla, vařili jsme na kamnech na zahradě, nádobí jsem myla u plotu, sprchovali jsme se hadicí na zahradě.

Přes léto se to dalo, jsme mladí, že? Tak to přeci dáme. Jenže moje chození do práce, přítelova vkrádající se nechuť k čemukoli a neschopnost zedníků dodělat alespoň nezbytnosti k přežití zimy, vedli ke katastrofě.

Přišel říjen, už chybělo jen zalít podlahy a dodělat koupelnu. Smířili jsme se, že svátky strávíme na staveništi, ani jsme je neměli v plánu slavit. Nebyl důvod…

Jednou, když jsme hledali alespoň trochu času jen pro sebe, zeptal se mě přítel, kdy že mám tu ovulaci. A mně zatrnulo, co ovulaci, ale kde mám menstruaci? A tak jsem se další den, při cestě z práce, stavila v lékárně. Samozřejmě jsem nevydržela a testovala hned odpoledne. A ejhle, druhá čárka. Určitě slabší než u Vašíka, ale byla tam. Zatím jsem si to nechala pro sebe. Ráno další test a šup, dálnice jako hrom. Začali se ve mně prát smíšené pocity, neskutečná radost, vděčnost, střídající se se strachem a obavami. Přítel měl jasno, teď se to nehodí.

Začal šílený čtvrt rok. Přítel se od mého těhotenství distancoval, nepřipouštěl si nic. Práce na domě nepočkala, a tak jsem si řekla, buď a nebo. Důležité je zmínit, že má nová práce byla učitelka v MŠ, takže si dovedete představit, jak těžké je, když musíte na začátku školního roku, pár týdnů od nástupu, ohlásit, že jste těhotná. Ale paní ředitelka je úžasná ženská a shodou okolností kamarádka a moc nám miminko přála. Kolegyně zahlásila, že krásné věci nejdou naplánovat.

Jelikož bylo těhotenství opravdu neplánované, neměla jsem tu ještě ani gynekologa a dojíždět do Prahy by pro nás bylo náročné.

Začala jsem se tedy shánět po lékaři, naštěstí jsem se dostala do rukou super pana doktora, který si získal mou důvěru, pozorně vyslechl náš příběh, pročetl zprávy a ačkoli už pacientky nepřijímal, ujal se mě.

Střídali se u mě pocity, radost, smutek, strach… Do toho začaly být hádky s přítelem na denním pořádku. Na začátku listopadu jsem začala silně zvracet, po dvou dnech neustávajících nevolností mi pan doktor doporučil hospitalizaci. V nemocnici jsem strávila tři dny a opět mě pustili domů. Do toho čurbesu, zimy, chaosu a hádek. Přítel na mě nebral ohledy, naopak mu moje opatrnost vadila. Další týden jsem opět se zvracením skončila v nemocnici, už jsem měla dole 7 kg. Po čtyřdenním pobytu mi konečně zabraly léky, a tak jsem celé těhotenství jedla Omeprazol a už jsem zůstala doma, na neschopence, jelikož ve školce řádila „zelená nudle“ a já byla riziková pacientka.

Podzim: zima, sprchování na zahradě, neochotní řemeslníci, hádky, výčitky. Tak probíhal… O těhotenství věděla pouze nejbližší rodina, holky ve školce a blízcí kamarádi, co nám pomáhali položit podlahy.

Prosinec: konečně jsme měli v provozu kotel, v domečku bylo teplo. Na dvouvařiči se dalo i kloudně uvařit, voda tekla. Ale největší nepřítel byly naše hádky, kvůli maličkostem, které gradovaly do výčitek a špíny. Dokonce z úst přítele vypadlo, že být rozhodnutí na něm, miminko bychom si nenechali. Jak jen to po tom všem mohl říct?!

Nastal prvotrimestrální screening a seznámení s úžasnou paní doktorkou v nemocnici. Screening odhalil, že ačkoli mě celý život i předchozí těhotenství trápil nízký tlak, mám vysoké riziko preeklampsie a pozitivní screening pro růstovou retardaci plodu do 34.tt. Tedy, že to, co se nám přihodilo s Vašíčkem, by se mohlo opakovat. Najednou vše zapadlo a spoustu věcí se nám objasnilo. Paní doktorka měla speciální atestaci právě pro případy, jako jsem já, a tak jsem začala chodit jednou týdně k ní a jednou týdně k panu doktorovi. Byla jsem perfektně hlídaná.

3. ledna byl zlomový den. Hádka vygradovala do rozchodu… Další den přijela moje máma, sbalily jsme nejnutnější a já putovala zpět do Prahy, do bytu, kde jsme se nějak vměstnali já, máma, brácha, babička a pes. Proplakané dny a noci se táhly, s přítelem jsme si napsali poprvé po třech dnech. Psali jsme si a psali, vše, co jsme neuměli po těch relativně krátkých čtyřech letech, říct do očí. Po dvou týdnech jsme si ujasnili, že je pro nás důležité, aby miminko vyrůstalo v úplné rodině a že nechceme náš vztah jen tak zahodit. Ke konci ledna jsem se vrátila domů.

Začaly první pohyby a konečně dorazila ona očekávaná radost z těhotenství. Měla jsem výčitky, že se z toho drobečka nijak neraduji, tak moc jsem se bála.

Vše se začalo uklidňovat, s přítelem jsme si dost věcí vyříkali, situace se uklidnila a my se začali na miminko těšit, ale strach tu stále byl.

Na každé kontrole jsem měla zavřené oči a čekala, kdy mi oznámí, že miminku opět netluče srdíčko… Moje psychika mě často zklamávala. Na jedné kontrole bylo vše ok, na další zase ne. Celé těhotenství bylo jako na houpačce. Už jsem nedůvěřovala ani sama sobě. Ve 20.tt bylo potvrzeno, že je to opět chlapeček! Radost, strach… Pořád se to střídalo.

A najednou tu byl 30.tt. Utz ukázal, že malý bude opět drobný, ale průtoky byly v pořádku, byla jsem co týden hlídaná, tlak byl v normě a prckovi se zatím dařilo. Začali jsme se tedy připravovat na to, že zanedlouho skutečně budeme konečně tři. Začali jsme vybírat jméno, já začala vybalovat miminkovské věci, které byly určeny pro Vašíka, a v ložnici se chystalo místo pro postýlku.

Ve 36.tt, týden po předchozím porodu, jsme se s paní doktorkou domluvily, že pokud bude vše v pořádku, vyvoláme porod přesně na termín, tedy 28.5.

Další týden, 36+6 se paní doktorce nezdály průtoky a domluvili jsme se na kontrole za tři dny. Strach byl silnější, než kdy předtím. Kontrola proběhla nakonec dobře, ale vzhledem k mému psychickému stavu, kdy jsem si do břicha šťouchala snad stokrát denně, abych se ujistila, že malý žije, jsme se domluvily na vyvolání porodu v ukončeném 38.tt.

V úterý 14. 5., přesně rok a půl od porodu Vašíka, jsem byla na poslední kontrole. Na začátku těhotenství jsme se s paní doktorkou domluvily, že se chceme s prckem dostat na 2 500 g a bude to ok. Váhový odhad v úterý byl 2 650 g, takže jsme byly spokojené. Udělala mi Hamiltona a rozloučily jsme se s tím, že se uvidíme ráno.

Noc byla nekonečná, snad 8× jsem byla ve sprše, ale zatím byly stahy nepravidelné. V 8:00 jsme byli nastoupeni v porodnici. Přítel chtěl být opět se mnou u porodu a já mu byla opět vděčná. Po papírování mi zavedli první tabletku, po pár minutách kontrakce zesílily a táhly se celý den. Každé dvě hodiny mě někdo chodil kontrolovat, kontrakce byly jako k porodu, ale nechtěla jsem se otevírat. Strach mě začal ovládat. Neustále jsem se ujišťovala, že malému nic není. Břicho mi ztvrdlo a zmenšilo se. Najednou mi došlo, že vlastně neustále mé podvědomí počítalo s porodem, ale co dál? Přeci to tím končí, alespoň pro nás to tak tehdy skončilo. Najednou jsem nevěděla, co bude…

Před 17:00 se konečně začalo něco dít. 🙂 Sestřička přišla s tím, že jedeme na sál a na přípravu. Jak mi bylo vysvětleno po chvilce. Příprava = klystýr. To jsem předtím nezažila. Haha, od přípravy jsem se nehla ze sprchy, kde jsem si na záda pouštěla teplou vodu a hrudník a hlavu bořila do míče.

Ta bolest, která nastala po prasknutí plodové vody, mě vrátila o rok a půl zpět. V momentě, kdy mě mé nové miminko potřebovalo nejvíc, kdy jsem měla jako druhorodička plně spolupracovat, jsem selhala. Všechna ta bolest, fyzická i psychická, mě převálcovala a já hystericky křičela, že rodit nebudu, že umře, že si ho nechám v břiše… Naštěstí jsem měla u sebe skvělou porodní asistentku, která věděla, co je zapotřebí a srovnala si mě. Křičela na mě, že jsem se asi zbláznila, že mám přestat hysterčit a že už chybí jen pár zatlačení a máme tu zdravé miminko. A… opravdu to tak bylo.

15. 5. v 19:18 na svět přišel náš nejcennější poklad Matěj. Vážil 2 995 g a měřil 49 cm. Absolutně zdravé, nádherné a živé miminko!

Byla jsem vyčerpaná, tak jsme s Matym strávili jen hodinku. Přítel mě políbil se slovy, že jestli ještě někdy budeme mít miminko, k porodu už nejde.  🙂

Hned s rozbřeskem mi mého chlapečka přivezli a už jsem se od něj nehnula. Ztratil hodně z porodní váhy, a proto jsme zůstali v porodnici o chvíli déle. Byly drobné komplikace s kojením, ale po pár dnech doma se vše srovnalo.

Holky, ten strach, co nás provází každé další těhotenství, je normální. To, co jsme zažily, nás nepopsatelně změnilo. Už to navždy bude součást nás. Strach v těhotenství, po porodu nahradí jiný strach, takový ten správný. Co neopustí ani naše rodiče, ani jejich rodiče. Neříkám, že jsem první dny netrávila pozorováním Matěje, jestli dýchá, jestli nemá nějaké problémy, z každého pláče jsem byla vydřená a přemýšlela, zda jsem něco nepodcenila nebo neudělala špatně. Ale čas, to je prostě čaroděj.

Maminky andílků, přeji vám, ať v dalším těhotenství nezešílíte, ať natrefíte na skvělé doktory, se kterými můžete všechny své pocity konzultovat bez pocitu, že je otravujete. Ať máte podporu a oporu v partnerovi a rodině a hlavně, věřte samy sobě. Ve většině případů, kdy žena přijde o miminko, za to ona nemůže!

Důvěřujme sami sobě, přírodě a intuici!

Myslím na všechny naše andělské a duhové děti a není dne, kdy bych za ně nezapálila svíčku.

Venoušku, chlapečku můj milovaný, jsem Ti neskonale vděčná, že jsi na mě a na brášku, dohlédl. Já už to teď zvládnu, ale dej na Matyho, prosím, pozor i nadále. Jakmile z toho bude mít rozum, chystám se mu o tobě říct. Už teď, při usínání, mu o tobě vypravím, ale to ty jistě víš. My se spolu uvidíme zase ve snu, kdy tě chovám a líbám.

Vždy budeš náš prvorozený synek a budeme Tě navždy milovat. Posíláme Ti tam nahoru moc pusinek a objetí. Máma, táta a Maty.

Zdroj: https://www.emimino.cz/denicky/jak-nas-stesti-nakonec-potkalo-aneb-konecne-jsme-tri-14168/

A. / 21. 9. 2019

První část příběhu je tady – Měli jsme být tři…