Mám také čerstvou zkušenost se ztrátou nenarozeného miminka (12tt) a pak v
podstatě okamžitého dalšího těhotenství. Nyní jsem na začátku 7.měsíce, ale
mám občas slabé krvácení, snažím se být doma v klidu, i když se te úplně
nedaří, ale nečekané prosincové setkání se smrtí mě k mému údivu uvádí do
stavu jakéhosi zvláštního klidu a odevzdání, vím, že vše je tak, jak má být.
Můj 4letý syn říká, že je to jedno a to samé miminko, které se k nám prostě
z nebe vrátilo, a já mám silné podezření, že má pravdu:-)

Máme 2 děti – František se narodil v prosinci 2007 v Motole, Mařenka o 2
roky později doma, obě tehotenství bez komplikací, ani nevolnosti nebyly,
prostě krása, porody rychlé, nádherné, obzvlášť ten doma. ten v porodnici
byl překotný, takže mě ani nestačili moc rušit…

Na podzim 2011 jsem otěhotněla potřetí. Někdy začátkem října jsem di
udělala doma těhotenský test, který vyšel pozitivní, ale na gynekologii
jsem nešla. Říkala jsem si, že si počkám až do třetího měsíce, že stejně
nechci ani žádné odběry na screening vrozených vad a těhotenskou průkazku
mi tak jako tak vydají až po 12tt. Registraci v porodnici jsem vůbec
neřešila, chtěla jsem po předchozí zkušenosti zase rodit doma, pokud bude
vše v pořádku.
Moc jsem chtěla další miminko, ale v té době jsme s manželem prožívali
první vážnou manželskou krizi. Situace se těhotenstvím moc nezlepšila.
manžel říkal, že třetí nechtěl.

O mém těhotenství nevěděl nikdo, kromě mého muže. Nějak se mi nechtělo to
nikomu říkat, tiše jsem nosila své tajemství a těšila se na další miminko.
Neměla jsem žádné nevolnosti, stejně jako u předchozích těhotenství, ale
moje tělo se chovalo nějak divně. Měla jsem nepříjemné zažívací problémy,
nepřibírala jsem na váze, ale cítila jsem se pořád nadmutá, oteklá,
neforemná, trápilo mě nechutenství.
V půlce prosince jsme slavili 4.narozeniny našeho Františka, můj muž a já
jsme se začali opět sbližovat, objednala jsem se na gynekologii, chystali
jsme, že našim příbuzným dáme k vánocům obrázek z ultrazvuku.

Ale 2 dny po narozeninové oslavě jsem začala ráno slabě krvácet a já se
lekla, co se to děje. Navíc ta krev zapáchala jako očistky, to mi klidu
nepřidalo. Můj muž mě utěšoval, že před rokem se to samé stalo jeho sestře,
když byla ve 3.měsíci a nebylo to nic vážného, jen prasklá žilka a v červnu
podorila zdravé miminko. Ale já jsem měla strach.
Ještě ten den odpoledne jsem jela na gynekologii, neměla jsem hlídaní,
takže obě děti jely se mnou, šly také do ordinace. Tam jsem viděla
ultrazvuk a nehybné srdíčko a bylo mi to jasné.
Paní doktorka nebyla nijak soucitná, jen suše prohlásila, však už dvě máte.
Běžte na kyretáž ještě dnes, nebo zítra brzy ráno.

Pak už to šlo rychle, já jsem si připadala jako na toboganu, do kterého mě
někdo strčil — cestou domů jsem nemohla přestat plakat, v tramvaji mi
František říkal, že to miminko k nám nechtělo, protože si myslí, že máme
ještě rozbitý domeček (v létě jsem dělali rekonstrukci střechy), že mu
musíme napsat dopis, že máme domeček už spravený, že se k nám může vrátit.
Jaká veliká útěcha v té nejhorší chvíli bolesti… Obě děti to braly jako
přirozenou věc. Ukazovaly mi cestou hvězdy na nebi a říkaly, která patří
Nopalince a Panchovi (naši dva pejsci, kteří nám už zemřeli) a která
miminku. František se smál: „Podívej se, maminko, jak si tam všichni spolu
hodně hrají!“ Já jsem se jen opět nestačila divit, jaká pravda je v mých
dětech. Čistá, prostá…

Cestou od doktorky domů se ze mě spustila krev jako z kohoutku, neměla jsem
silnou vložku, tak jsem jen se slzami v očích cítila vlhké kalhoty a
doufala, že si toho v tramvaji nikdo nevšimne.
Doma jsem vše řekla rodičům (bydlíme v rodinném domku společně s mými
rodiči), nemohla jsem přestat plakat, silně jsem krvácela, vycházely ze mne
velké krvavé chrchle a já si myslela, že už to miminko nejspíš ze mne
vyšlo. Vylovila jsem jeden velký krvavý kus ze záchoda v domnění, že je to
placenta nebo miminko. Dala jsem ho do pytlíku a do mrazáku, abych ho mohla
později pohřbít. Pak jsem volala do pražského karlínského A centra a
sháněla informace, jestli na kyretáž skutečně musím (později jsem zjistila,
že to nebylo zcela nutné, moje tělo reagovalo přirozeně, stačila následná
kontrola, jestli se děloha sama vyčistila). Ale z několika zdrojů mi bylo
doporučeno kyretáž určitě podstoupit. Tak mě táta odvezl do Motola.
Znovu ultrazvuk, mrtvé miminko bylo pořád v děloze, ale už jsem tolik
nekrvácela. Rovnou si mě tam nechali, že mě ráno pošlou na zákrok, když to
bude nutné, tak ještě v noci. Všichni se ke mně chovali slušně, ale tak
nějak chladně, já jsem skoro nic nevnímala, styděla jsem se plakat, cítila
jsem velikou vinu, že jsem něco zkazila, zanedbala, že jsem selhala.
Můj muž měl ten večer koncert, nemohl být se mnou a já jsem ho tak moc v tu
chvíli potřebovala u sebe…

Na pokoji jsem byla sama, plakala jsem a plakala a plakala, až do usnutí. V
noci mě probudily pravidelné bolestivé kontrakce, jaké jsem znala ze
začátku obou porodů. Věděla jsem, že je to vlastně porod, jenom se tyto
bolesti úplně jinak psychicky zvládají, když jsem věděla, že na konci
nebude živé miminko…. A byla jsem sama… každou chvíli jsem chodila na
záchod, krev krev samá krev a velké krvavé kusy čehosi, co vypadalo jako
vnitřnosti, když se kuchá kuře.
Brzy ráno přišla sestra a doktor, změřili mi tlak, na chličku jsem jim
omdlela, řekla jsem jim o bolestech a šla rovnou na sál. Krvácela jsem jako
podřezaná kráva, také jsem si tak připadala, vedl mě jakýsi nemocniční
zřízenec, šla jsem pěšky nemocničními chodbami, připadala jsem si jako ve
špatném snu, chtěla jsem se probudit. Konečně hodná a citlivá duše –
anestezioložka (asi to mají v popisu práce?), něžně mě uložila – cosi jsem
dýchala a než napočítala do pěti spala jsem jako do vody hozená.
Nevím, jak dlouho jsem spala, probudila jsem se až na pokoji – sama — a
prázdná — ještě ten den odpoledne jsem podepsala reverz, na oddělení byla
nepříjemná mladá sestra, měla jsem pocit, že pomalinku padám do propasti a
že už nikdy neuvidím slunce…
Doma jsme zmražený balíček zabalený v dětské látkové plínce společně s
dětmi zakopali na zahradě, tam, kde jsme před dvěma lety zakopali Mařenčinu
placentu.
Bylo pro mě těžké sdílet svoji bolest, nevěděla jsem, co se se mnou děje,
můj manžel byl netrpělivý, nechápal jak to, že ještě po takřka dvou
měsících pláču kvůli nenarozenému miminku. Neuměla jsem mu svou bolest
slovy vysvětlit. Pořád jsem se v duchu ptala, kde jsem udělala chybu, co
bylo špatně. Litovala jsem, že jsem kyretáž podstoupila, byla bych ráda se
s naším miminkem důstojně rozloučila.
Menstruace nepřicházela, ale na gynekologické prohlídce bylo vše v pořádku
a bylo mi řečeno, že vzhledem k tomu, že ještě kojím, tak se menstruace asi
opozdí.

Koncem února jsem celý den měla težké nevolnosti, stále jsem omdlívala,
zvracela, strašné křeče v podbřišku. Manžel odpoledne zavolal sanitku, jeli
se mnou rovnou do Motola na gynekologii, tam mi na ultrazvuku zjistili, že
jsem v 9tt a křeče jsou nejspíš začínající zánět slepého střeva. Jakmile
jsem tuhle zprávu vyslechla a na ultrazvuku viděla tu malou známou fazoli a
veliké tlukoucí srdíčko, okamžitě se mi udělalo dobře.
Dva dny si mě tam nechali na pozorování a dneska jsem ve 27tt, v půlce září
mám termín porodu.
Na všech kontrolách se mě ptají na datum poslední menstruace a já všude
dokola říkám, že koncem srpna, že jsem prodělala spontánní potrat, ale že
vím přesné datum početí. To ovšem nikdo nechce slyšet, takže podle
velikosti miminka z ultrazvuku vypočítavají „datum poslední menstruace“,
podle které pak vypočítavají „přesný“ týden těhotenství… A ještě mě
vždycky napomenou, jakto, že jsme nepočkali s početím minimálně půl roku po
potratu… v prosinci při propouštění po zákrokuz nemocnice mi tohle nikdo
neřekl. Ale já vím, že kdyby moje tělo nemohlo otěhotnět a miminko nechtělo
přijít, tak se to prostě nestalo.

Náš malý František říká, že se nesmíme s manželem hádat, nebo to miminko
zase umře…

Dora