Mé milované děti. Napřed budu mluvit k tobě Vojtíku, protože ty jsi tu byl dříve než Štěpánka.
Když jsem v loňském roce téměř na svůj svátek zjistila, že tě mám v bříšku, byla jsem moc šťastná, že budu maminkou. Plánovala jsem, co a jak bude a jak vše vyřešíme, kam dáme postýlku atd atd. Bohužel naše štěstí trvalo pouze dva měsíce. Když jsem přišla na další kontrolu, kde jsem už nedočkavě chtěla slyšet tvé srdíčko, bohužel jsem žádné neslyšela. Prostě jsi se rozhodl, že s námi chvíli budeš, ale pak z nějakého důvodu jsi odešel. Vlna emocí a obviňování a hledání důvodů ,,proč“, na které mi nikdo nedal odpověď. A ani doteď tu odpověď neznám. Rozhodla jsem se počkat a dát ti čas, aby jsi odešel sám. Ty jsi ale nechtěl a já nechtěla o to více – přijít o tebe – o své první miminko. Nedalo se dále čekat a museli ti pomoci ven jiným způsobem. Po chirurgickém zákroku jsem cítila hroznou prázdnotu, že už se mnou nejsi. To bylo 9. 12. 2019. Moc jsi mi chyběl, ale doufala jsem, že jsi na lepším místě a máš se třeba i lépe než u své maminky. Malí andělíčkové jsou také potřeba, aby potěšili ty velké a nebyli tam sami. Bohužel ses nechtěl úplně vzdát a 20. 12. 2019 jsem musela podstoupit další revizi. To už jsem věděla, že jsi pryč nadobro. Srdce rozervané na kousky a hrozná prázdnota. Moc dlouho jsi mi chyběl a nedokázala jsem o tom mluvit minimálně do jara. Každý pohled na budoucí maminky s bříškem byl jako rána kudlou přímo do srdce. Dodnes mám ještě tvou fotku a nedokážu se s tebou rozloučit. Čas trochu uběhl, bolest v srdci je stále, ale pak se na mě usmálo štěstí – asi jsi z nebíčka viděl, jak moc se trápím a poslal jsi mi začátkem září 2020 malé štěstí v podobě Štěpánky. A tady začíná další příběh.
Má milovaná holčičko. Když jsem zjistila, že tě z nebíčka posílá tvůj bráška, byla jsem strašně moc šťastná a věřila, že už je to osud a Vojtík chce, abychom už byli rodina. Já tomu tak strašně věřila. Vše se ukázalo ze začátku v pořádku až velmi dokonalé. Šla jsem na kontrolu jako předtím s Vojtíkem, kde jsem chtěla slyšet tvé srdíčko, které jsem u Vojtíka neslyšela. Tvé srdíčko se rozhodlo, že bít ale nezačne. Zase se to opakuje. Asi ses rozhodla jít za bráškou do nebíčka, protože tam mají málo malých andělíčků. Ale kdo bude se mnou? Já žádného andělíčka nemám a tolik bych si ho přála. Moc mě bolí u srdíčka přijít o své dvě děti, ale jsem ráda, že tam jste spolu. To je jedinou mou útěchou.
Štěpánko, dám ti ještě čas, jako jsem dala Vojtíkovi odejít normální a přirozenou cestou. Ale zatím se to moc nedaří. Ty nechceš odejít a já taky tak strašně moc nechci, aby si odešla. Ale obě víme, že to tak není správné. Bráška na tebe čeká a ty nechceš, abych se trápila já a já nechci, aby ses trápila ty, protože mě to strašně moc bolí.
Prosím, doprovázejte mě na cestě a pošlete mi dolů jednoho andělíčka, aby aspoň trochu zmírnil tu hroznou bolest a prázdnotu za vás oba. Věřím, že se jednou setkáme. Moc, moc mi chybíte a nikdy vás nepřestanu milovat….
Vaše milující maminka Míša
Nejnovější komentáře