Bude to už měsíc, čím víc se ta doba prodlužuje, tak mám pocit, že to byl jen zlý sen. Když se podívám do zrcadla, nikde žádná známka po těhotenském bříšku…Na poličce jen urnička s pamětní kartičkou a svíčka. Tak jsem se těšila až bude na světě, že jí budu tvořit album po svém lepit fotky, malovat obrázky, zapisovat jak jí to na tom světě jde. Když mi moje porodní asistentka donesla nádherný sešit Mému miminku, bude to znít asi hloupě v takové situaci, ale potěšilo mě to. Pravda představovala jsem si to zaznamenávání jinak : )… Ale po nějakém čase jsem začala vyplňovat, nalepila jsem si ultrazvuky a vypisovala po svém, u toho jsem si pobrekávala a ulevovala své bolesti. Vím, že to ještě potrvá… Ale nikdy na naši holčičku nezapomenu.
V roce 2018 jsem potratila v 5. tt., bylo to tehdy pro mě velké zklamání, protože jsme se s manželem snažili skoro rok a půl, takže když jsem za půl roku znovu otěhotněla bylo to až neuvěřitelné. Když jsem po velké únavě a nevolnosti překonala první trimestr, a všechny následné testy, které jsme absolvovali, všechny UV, byly v pořádku, miminko rostlo, srdíčko tepalo a já s pokračujícím těhotenstvím se cítila stále lépe a lépe, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že se něco může stát. Malá se v bříšku mrskala jako divá. Byla jsem v 35. tt., když jsem večer v posteli necítila pohyby, všichni okolo mě uklidňovali, že to jen spí, že to bude dobré, že už se tam nebude tak moc mrskat s přibývajícím těhotenstvím. Celou noc jsem do ní šťouchala a přemlouvala ať se pohne. Říkala jsem si jestli se nic nestane tak ráno pojedu… Ale ráno se mi břicho vyšpulilo, přesně tam kde měla zadeček a záda, tak jsem se uklidnila, a pak jsem to pozorovala a myslela si jak se tam líně převaluje.. Teď už vím, že to byl jenom můj pocit a jak mi bylo řečeno, tak to pracovala děloha, kolem plujícího mrtvého miminka. Ale kdo to má vědět, když je těhotný prvně!!! Šla jsem na kontrolu ke své PA, ještě než mě začala vyšetřovat tak mi břicho udělalo takovou špičku a já na ni volala podívej, jak se tam tlačí… Ale, když chtěla najít srdíčko, nenašla. Ač se snažila hledat jak mohla, uklidňovala mě, její výraz hovořil za vše. Zavolala jsem muže a jeli jsme do porodnice. Zde páni doktoři potvrdili, že děťátko nežije. Od tohoto vyřčení, vše nabralo rychlý spád. Šok, bolest, pláč, příjem, vyvolání porodu. Porod se rozjížděl přes noc, pořádně se rozběhl až po druhý den ráno a malá byla během 30 minut na světě a bylo takové ticho. Když se nás ptaly jsetli ji chceme vidět, bylo pro nás jasné, že ANO! Pěkně nám ji zabalily do peřinky a PA mi ji dala do náručí. Byl to to nejkrásnější a zároveň nejbolestnějsí co jsem kdy cítila… Měla černé vlásky, malý placatý nosíček, rtíky a ty velké nožičky… Byla tak krásná. Když si ji vzal do náručí manžel, tak moc mu to s miminkem slušelo… Jsem ráda, že jsme s ní mohli pobýt a rozloučit se.
Monika / 23. 10. 2019
Nejnovější komentáře