Příběh, spíše životní etapa nebo úsek a zásek. Zásek to je teda pořádný, nic není jako dřív – jak se zpívá. Od té doby jsem se změnila natolik, že jsem začala slýchat, že už nejsem jako kdysi, a že jsem taková nebyla. Nakolik je to dobře či špatně, netuším, ale život nebo osud to takhle udělal a někam nás to má asi dovést. Před prvním těhotenstvím jsem byla veselá holka, co toho moc neřešila, maximálně dovolenou, práci a různé aktivity. V té době jsme s manželem byli tři roky, stavěli jsme dům a nechali plynout, jestli se nám povede nějaký přírůstek a přestěhujeme se s miminkem už do nového. Rok nám to trvalo, když jsem s mojí nepravidelnou menstruaci zjistila, že jsem těhotná.
Měla jsem dva týdny zpoždění a měli jsme jít na ples. Něco mi říkalo, ať si zkusím udělat test. Ten večer už jsem nepila alkohol a dávala na sebe pozor. O těhotenství jsem toho moc nevěděla, prostě donosím 9 krásných měsíců, vše budu dělat jako doteď a pak porodím a budu mít miminko. No sláva se nekonala. Jezdila jsem na pravidelné kontroly do nemocnice na rizikové oddělení kvůli tomu, že jsem po operaci srdce, tak jen pro jistotu. Dva dny před kontrolou mě začala bolet záda, myslela jsem si, že to mám z dlouhého stání atd. Chodívala jsem tou dobou na stavbu našeho domu. Ten den, byl to pátek, od té doby nerada chodím na kontroly v pátky. Měli jsme jet pro kočárek, byla jsem 22 tt.
Doktorka v porodnici Nový Jičín mne vyšetřila a odvedla mě za dalšími třemi doktory, ať si do mě „sáhnou“. Nic jsem netušila a nenapadlo mě nic zlého. A najednou ta slova: to je na potrat. Já zůstala nahá sedět a nerozuměla jsem ničemu. Pustili manžela dovnitř a vysvětlovali mu, že tam jde vidět vak blan, že jsem otevřená a nedá se nic dělat. Doktor mi bezmyšlenkovitě sdělil, že mi to prý může udělat za hodinu, zítra půjdu domů a za měsíc můžu být znovu těhotná. Dělá si ze mě srandu? Takové jednání jsem opravdu ještě nezažila. Řekla jsem, že přece teď hned se nejde rozhodnout, a že maličké nic není, že ji jen tak nezabiju mým rozhodnutím. Naštěstí paní doktorka měla city a dala mě na nadstandard, kde jsme s manželem mohli být sami a s tou zprávou se nějak vypořádat. Rozhodla jsem se nezabít své dítě, když až to přijde samo. Nechali mě ležet, dávali pode mě podušky, že jim do rána potratím do postele. Byla jsem na porodním oddělení další tři dny a stále slyšela hlasy miminek. Když se ani po 4 dnech nic nedělo, dali mě na gynekologii a musela jsem podepsat papíry, že si ohrožuji život smrtí a pan primář mi jen suše dodal, že když si chci ležet, ať si ležím, že oni se mnou nic dělat nebudou. Neměla jsem už žádné kontroly. Chtěla jsem konzultaci s fakultní nemocnicí, ale prý to nejde, že tam se mnou taky nikdo dělat nic nebude a ani na žádný převoz nemám nárok. Moje maminka obvolávala doktory, prohledávala internet i s manželem. Ve fakultní nemocnici Ostrava o mně nakonec vůbec nevěděli a řekli mojí mamince, ze mě mají přivést. Podepsala jsem revers v Novém Jičíně a řekla jsem, že jdu do jiné nemocnice, tak mne teprve zkontrolovali.
Poté jsme autem jeli sami, jízda byla hrůza strašná, bála jsem se, ať neporodím. Dojeli jsme a už mne čekali. Ten přístup, ta lidskost v jiné nemocnici, byla k nezaplacení. Pan přednosta mi podal ruku a choval se mile. Řekl, že to je tak 50:50, ale že to zkusíme. Chtěla jsem ještě pro to malé něco udělat, abych vyčerpala veškeré možnosti. Ráno mě vzali na cerkláž ve spinální anestezii, ze které mám další trauma a snad už ji nikdy nemusím mít. Vak blan vrátili zpět a začali zašívat, když mi praskla plodová voda. Modlení k Bohu celou dobu nepomohlo. Dali mě na sál, nohy jsem necítila a čekala, co bude. Manžel přijel a já prosila, ať je u mě. Bolesti začaly, ale byly snesitelné díky spinální anestezii, která ještě účinkovala. Nohy jsem začala cítit až po porodu – potrat mi nejde říkat. Pro mě to byl porod malého človíčka, holčičky, která vážila 530 g a měřila 35 cm. Člověk ani netuší, že to už je maličká bytost. U porodu jsem měla plno lidí a moc mi pomohli. Poté mě vyčistili kvůli placentě. Miminko jsem neviděla, i když čekali. Maminka mi řekla, ať to nedělám. Poslechla jsem ji. Druhý den jsem mohla domů, dostala jsem prášky na zastavení laktace. Pokoj číslo 9 se mi vryl do paměti a otázka při vizitě: „Máte doma už dítě?“ Ne, nemám. Aha, tak příště se to povede. Na shledanou. Tak tímto to zakončili? A co já? A kdo mi řekne co teď a jak dál?
Probíhalo šestinedělí a já se neměla kam vrátit do práce, našli za mě náhradu a smlouva mi končila. Maminka od manžela mi sehnala místo u ní, zrovna potřebovali. Super, rok jsem pracovala a hledala různě další možnosti, chodila na vyšetření na genetiku a nikde se nic nenašlo. Prostě slabé děložní hrdlo, ale co s tím? Prý se to řeší, až se mi to stane víckrát, aspoň třikrát! Tak tohle už mi vařilo krev. To tak skončím v blázinci, tohle absolvovat třikrát. Jednala jsem na vlastní pěst, našla si jiného gynekologa a vyžádala si další informace a žádosti na vyšetření. Inu pořád mě v práci hnalo, že zase budu těhotná a teď už se to povede. Nicméně mi to paní gynekoložka taky říkala, že to byla náhoda. Dobře, ale nervy už pracují… Co když nikdy nebudu mít dítě? Čas plynul a mě bylo najednou špatně, stavy byly hrozné – prý od zad, nemocenská a rehabilitace. Opět jsem si šla prosadit svou, změna lékaře obvodního a konečně mi někdo udělal podrobný krevní rozbor. Paní vy máte hypotyreózu – nemoc štítné žlázy. Asi z toho stresu všeho se mi rozběhla. Takže léky. Hned po úpravě léky jsem otěhotněla. Byla jsem šťastná, do 12. tt jsem byla v práci. Každý má strach první týdny a já byla v pohodě a měla jsem nervy z 20. tt. Změnila jsem opět gynekologa, a doteď jsem mu vděčná za vše, co se mnou prožil. Řekl, počkáme do 20. týdne. Kontrola v 19. tt, vše v pořádku. Kontrola ve 20. tt velký UTZ – otevřená vnitřně. Rychle převoz do fakultní nemocnice, kde mi pan doktor domluvil okamžitou cerkláž. V autě jsem jen brečela manželovi, že to zase nevyjde. Vzali mě hned, další spinálka, druhý den mě pustili domů. Klidový režim. Lehla jsem na matraci k televizi a dívala se, vše mě bolelo z toho ležení. Tři týdny, držím se, už jsem si i sedla a začala jsem být na tom lépe. Jednoho dne mě začalo pobolívat břicho a já si říkala, že to mám z kávy nebo nějaká viróza. Chodila jsem na WC, aha průjem to bude. Nemohla jsem usnout, jak to bolelo. Ve 2 ráno už to nešlo vydržet, manžel mne odvezl do nemocnice 50 km, dokonce nás zastavila i policie ČR. Zpětně si říkám, že to byla docela zajímavá cesta. Kdyby teda dopadla aspoň dobře…
Při příjmu mi zkontrolovali stehy a prý jsou povolené, ale jinak nic, začalo mi být lépe. Prohlédl mne ještě jeden lékař, navrhl mi užívat magnezium, a že mohu jet domů. Bylo to na mé narozeniny, tak jsme vtipkovali, že si mám dát vínko. Po cestě zpět ale začaly další bolesti a léky jsem v lékárně kupovala v podřepu. Nejedla jsem. Máma dělala jídlo a já ležela v bolestech, nic nezabíralo. Odvezli mě ve 4 odpoledne znovu do nemocnice a já už prosila, ať něco dělají, že už nemůžu. Dali mi kapačku a čekali na výsledky krve. Máte infekci, bohužel jedeme na porodní oddělení. Manžela jsem prosila, ať je opět se mnou. Doktorka byla protivná, sestra taky. Manžel se o mě staral ve sprše. Střihli mi steh a malá byla za necelé dvě hodiny venku. Já prosila, ať se můžu rozloučit, ale bylo mi to odepřeno a odnesli ji pryč, jako nějaký odpad. Mamka čekala na manžela a odjeli. Konal se stejný scénář jako loni, pokoj číslo 9, dostinex na zastavení laktace, dnes můžete jít domů. Máte dítě, jo vlastně nemáte. Už si mě pamatovali. Dál už nebylo co říkat a odešli. Co teď?
Doma k nám všichni raději nechodili, až tak za tři týdny a dělali jako by nic. Přátelé si mě vyslechli, politovali, ale absolutně netušili, co prožívám. Moje opora byl manžel a maminka. Ostatní by pomohli pracovně, ale ne na duši a psychické podpoře. Zase šestinedělí a zase opět hledání práce. Rozjela se mi štítná žláza po předávkování léky. Nikdo mi neřekl, že potřebuji po porodu snížit a já brala vysoké dávky jako v těhotenství. Než se na to přišlo, prošla jsem zase nemálo lékařů s tím, co mi je.
Nechala jsem to plynout a po dvou třech měsících práce na mě vykoukly opět dvě čárky. To už jsem byla domluvená předem s lékařem, jak budeme postupovat. „Poslední pokus“ jsem tomu říkala. Manžel říkal do třetice všeho nejlepšího. Bylo mi špatně od žaludku, jinak těhotenství probíhalo dobře. Cerkláž proběhla už ve 14. týdnu s léčbou antibiotiky před a po. Cítila jsem se dobře, že mám nějakou berličku pomocnou. Přišel 20. týden, hurá! Vše v pořádku! Ve 22. týdnu byl náznak čehosi otevřeného, ale malinko. Vyprosila jsem si antibiotika na týden preventivně – s tlakem 180/95. Lékař ale věděl, že doma mám krásných 130/70. Hurá antibiotika zabrala a vše je v pořádku. Radovala jsem se s každým dnem navíc. Nejhorší bylo překlenout 23. tt.
U 24. tt jsem věděla, že už miminko můžou zachránit, pak 28. tt, že jsou opět lepší šance a pořád jsem si hranici posouvala. První věci jsem nakupovala ve 26. týdnu. A já začínala mít konečně radost. Nervy stále pracovaly, to už popisovat nebudu. Ležela jsem doma v létě a háčkovala milión čepiček. Nikdo nechápal, že nikam nejdu. Že si to neužívám. Ve 36. týdnu jsem šla nechat sundat steh. A nic se nedělo. Byla jsem zamčená na sto západů a říkala si, že to není možné. Doktor se smál, že budu ještě přenášet. Ve 38. týdnu proběhlo vyvolávání a nic. A já se cítila tak dobře. Konečně jsem si to užívala. Bohužel miminko bylo menší, a tak doktor navrhl vyvolání. Den před termínem se mi podařilo přirozeně porodit naši malou Šárinku s hmotností 2700 g a délkou 46 cm. A je to tedy ďáblice a za ty dva malé andílky v nebíčku nám dává pořádně zabrat. Bude mít rok a pořádně jsem se nevyspala. A občas toho mám plné kecky, ale děkuji tomu někomu nahoře, že mi bylo dopřáno a že to tak mělo být, teď už jen se s tím pořádně vypořádat.
Děkuji
Lucie a Šárinka
Nejnovější komentáře